Hlas moře

Španělsko 2004, 126 minut, české titulky, ŠÚ.
Režie: Alejandro Amenábar

Film dvaatřicetiletého režiséra Alejandra Amenábara Hlas moře má zvláštní chameleonský dar. Jak předfilmovým anoncím, tak i zpětným kritickým reflexím nastavuje svou „hladkou“ tvář lehce sentimentálního filmu o eutanazii, s plnokrevným výkonem Javiera Bardema v hlavní roli a několika snovými výjevy. Samotný divácký zážitek se ovšem do této charakteristiky nevtěsná, film zde skrývá svůj naléhavý půvab, který se ale při snaze o popis jednoduše rozpouští (v horším případě houstne v nepěkně klišovitých větách, které si snímek nezaslouží). Nedorozuměním je představa o angažovaném díle jako příspěvku do debaty o právo na eutanázii. Kdo viděl filmy režiséra Alejandra Amenábara (Otevři oči, Ti druzí), lehce rozezná jeho fascinaci mezi světem živých a světem „za“. Amenábar, potomek španělské matky a chilského otce, má vrozenou empatii pro logiku magického realismu, kde život a smrt jsou dva rovnoprávné druhy existence. Proto ho tak musela zaujmout autobiografie Cartas desde el infierno (Dopisy z pekla, 1996) tetraplegika Ramóna Sampedra (1943-1998), jenž po nešťastném skoku do moře ochrnul od krku dolů a strávil v jedné posteli 28 let. Jeho boj za právo zemřít (díky čemuž se ve Španělsku stal mediálně známou osobou) je ve filmu samozřejmě přítomen, je ale Amenábarem spíše jen zaznamenán. Komentován a vykládán je problém eutanázie především těmi, kdo se ke snímku Hlas moře takto vztahují.

Rozebrán ex post chladným rozumem, je Hlas moře ukázkovou učebnicí suverénní filmové rutiny. Řemeslné stránce nelze nic vytknout a Amenábar použil snad všechny osvědčené dramaturgické postupy životopisných filmů (prolínačky zhušťující děj ve stylu „a pak, a pak...“, intimní spočinutí s osamoceným hrdinou, dramatické stání u soudu, snové vize, svižné konverzační scény, „road-movie“ sekvence, chvíle sdíleného emočního porozumění...). Opět se nám nastavuje jen „tělo“ filmu, které působí dojmem několikrát již viděného. Pro výjimečný divácký zážitek totiž musíme „duši“ do filmu vložit my. A je výsadou režiséra, že nás takto oklamal: prostřednictvím vybroušené formy (kterou zpětně a se studem můžeme shledat jako neoriginálně sentimentální) se vlastně díváme na svoje city, procházíme se vlastní duší a film nám k tomu jen poskytuje příběh, patřičně vyhrocený. Cožpak naše mysl nebyla nikdy pokoušena představou, že by podobná tragédie potkala i nás? Nebo naše bližní? Jak bychom se chovali? A co myšlenky na smrt? Co naše utkvělé představy o dobrovolném ukončení života, které si neseme z dětství? Příběh Ramóna Sampedra má sílu vytrestat nás za tyto hříšné báje naší mysli; jeho aura „přání smrti“ je až příliš silná, příliš si při tomto dotyku s druhou stranou existence zase chceme vážit života. Pokud má kritik formulovat obecné pocity diváků, pak přiznávám; při sledování Hlasu moře jsem byl pohnut skoro k slzám. Terapeutický účinek filmu pravděpodobně zapřou ti, kteří pro své city hledají odpovídající „fajnšmekrovskou“ formu – tu Hlas moře jistě nemá a bude pro ně proto jednou z mnoha uslzených historek.

Na obálce dubnového bulletinu našeho kina byl ve výřezu obrázek z tohoto filmu. Šlo o záběr z retrosekvence s mladým Ramónem, pro film netypický obraz (drtivou většinu děje je hlavním hrdinou šedovlasý muž odkázaný na lůžko). Fotka tak mohla mylně odkázat na Schnabelův opus Než se setmí (2000), kde Javier Bardem ztvárnil hlavní roli kubánského disidenta Reinalda Arenase. Dosavadní dva filmy Juliana Schnabela ukazovaly vzestup a předčasnou smrt dvou skutečných postav (newyorský malíř Basquiat a literát Arenas). V připravovaném projektu The Diving-Bell and the Butterfly (2006), který potvrzuje režisérův vytrvalý zájem o vnitřní svět těžce zkoušených jedinců, se Schnabel velmi přiblíží Hlasu moře. Hodlá totiž zfilmovat paměti, které jediným pohyblivým orgánem (levé oko) nadiktoval před svou smrtí francouzský redaktor magazínu Elle Jean-Dominique Bauby, jenž v roce 1995 náhle ochrnul. Bude zajímavé porovnávat tyto filmy; oba se totiž pouští na tenký led filmového zpracování literárního záznamu, který stvořila lidská duše uvězněná (a to doslova) v nehybném těle. Sampedrova kniha Dopisy z pekla vyšla v roce 1996, mučivé paměti Jeana-Dominiqua Baubyho o rok později. Bauby zemřel na srdeční záchvat v březnu 1997, dva dny po francouzském vydání své knihy, Ramón Sampedro se dobrovolně vzdal života v roce 1998.

citronek