Samaritánka

Jižní Korea, 2004, 95 minut, české titulky
Režie: Kim Ki-duk

Nevšední distributorská pozornost věnovaná současné tvorbě jihokorejského režiséra Kim Ki- duka je opravdu výjimečná. Před pěti lety u nás prakticky neznámý tvůrce se mezitím stal miláčkem návštěvníků filmových klubů a prázdninová premiéra Samaritánky (2004) byla již pátým dílem v tuzemských kinech. V říjnu pak uvedl Artcam ještě Kim Ki-dukovu novinku Čas, čímž se (prozatím) završil počet jeho děl v české distribuci na stěží uvěřitelných šest filmů. Takovou péčí se u nás nemůže pochlubit ani leckterý evropský režisér, natož jiný asijský filmař. Po nečekaném „buddhistickém“ obratu v Kim Ki-dukově filmografii, zahájeném dílem Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (2003), byla Samaritánka hned druhým snímkem v pořadí. Do českých kin se ale nejdříve dostala pozdější díla 3-iron a Luk, ve kterých režisér téměř utlumil svou dřívější expresivní polohu. Samaritánka tak připomíná zvláštní přerod, kde se ještě potkává současná „uhlazená“ lyrika s ozvuky násilných obrazových výpadů, kterými Kim Ki-duk šokoval předtím. Filmová story o dvojici středoškolských dívek, kdy jedna z hrdinek „převezme“ po své tragicky zesnulé kamarádce její klientelu starších pánů, je lépe čitelná prostřednictvím starého indického příběhu, který ve snímku také přímo zazní. Prostitutka jménem Vasumitra v něm dokázala obracet své zákazníky na buddhistickou víru poté, co s nimi měla pohlavní styk. Hlavní hrdinka Yeo-jin ale bývalé kunčofty své nejlepší kamarádky začne vyhledávat se samaritánskou důsledností – místo odměny za prostituci jim naopak peníze ještě vrací.

Motiv vykoupení skrze sex s mladou dívkou či představení sebetrýznivé prostituce jako cesty ke vzletným pocitům očištění – to se v evropském okruhu netěší příliš velké oblibě. V náboženské tradici východoasijských národů má však toto myšlení silnější zázemí. To, co může být z našeho pohledu „nízké a špinavé“, nás nechává Kim Ki-duk procítit s pozitivním znaménkem. Civilizační nemoci jednoho z ekonomických asijských tygrů jsou naopak živeny hodnotami, které patří spíše euroatlantické kultuře. Největší pocit viny tak příznačně padne na otce Yeo-jin, který jako policista ztělesňuje normalitu a státní moc. Když zjistí pravdu o své dceři, ovládne ho vztek a msta, která nakonec překročí legální rámec a otec Yeo-jin končí jako nejsmutnější postava filmu. Před jeho agresivní mstou, obracející se proti dceřiným zákazníkům, zůstává kamera stát opodál, aby zachytila pouze výsledek přímé akce (viz skvěle načasovaná pointa s rozbitými hodinkami na chodníku).

Samaritánka není tak divácky vděčný film, jako 3-iron či zmíněné dílo Jaro, léto..., které mohou neproblémově zaujmout i běžného diváka a poskytují mu radost ze symetrické formy. Samaritánka je vystavěna jako komorní festivalová sonáta o třech dějstvích, dráždí svou nedořečeností a absencí motivací postav, nemá jednoznačný výklad, přenáší neurčité tajemství a elegickou náladu na diváka, vzpírá se popisu. V hodnocení tohoto Kim Ki-dukova intuitivního snímku se rozchází i užší vrstva kritiků, kteří jsou jinak na parametry festivalových filmů dobře vycvičeni. Jako bonus čekalo na premiérové podzimní návštěvníky Samaritánky zvláštní souznění odchodu našeho léta s atmosférou korejského podzimu, jehož krasosmutek ve filmu zvýrazňuje ztišená lyrická hudba. Kim Ki-duk je jedním z nejoriginálnějších filmařů dneška, kteří dokáží točit něhu a bolest dohromady. Ukazuje naše odcizení, ale zároveň nás s ním smiřuje svérázným duchovním poznáním.

citronek