Kino Art Brno

V neděli večer otřásly světem dvě zprávy.

Češi jsou (zase) mistři světa a thajský režisér má (konečně) Zlatou palmu.

Na to první nesázel nikdo, to druhé nám bylo na kinoartbrno.cz jasné už v sobotu. V letošní „oddechové“ soutěži byl totiž film Uncle Boonmee who can recall his past lives opravdovým zjevením. Hypnotická cesta do minulých životů je jasný originál. Po vítězství v sekci Un Certain Regard (2002) a Ceně poroty z hlavní soutěže (2004) má Apichatpong Weerasethakul konečně i Zlatou palmu (2010). Well done!

Je čas, abyste se naučili správně vyslovovat jméno tohoto kouzelníka: Apičaponk Virasetakul.

Film chtěl přímo v Cannes koupit do českých kin Artcam i Aerofilms. Ale zaváhali, takže teď s nejvyšším vavřínem to bude o dost dražší. Bude třeba rozbít hodně prasátek…

Že se porota ve složení Kino, Art, Brno a .cz ve svém sobotním odhadu ostatních cen zase až tak moc nesekla, můžete porovnat sami.

Takže čas bilancovat.

Hey, děcka, Cannes bylo super.

Příští rok zase – a klidně i s tím mistrovským titulem.

Tak sbohem, Cannes. Ještě poslední croissant, ještě poslední Jamon Serrano na cestu. 5,7 kg za 51 euro? No nekup to!

Přece doma nebudu žrát ty pomletý psí obojky, co jim říkají „výběrový salám“.

Zlatá palma se uděluje v neděli večer, my si ji udělíme už teď. S Timem Burtonem jako předsedou poroty je to totiž hrozně těžké.

Co se asi tak z těch artových depek může líbit někomu, kdo točí barevné pohádky z říše mrtvých, místo rukou má nůžky a bydlí v ospalé díře? Možná Batman.

Ale ten tam není.

Přivítejte letošní porotu, světoznámou filmovou personu, prosím potlesk pro… kinoartbrno.cz! Porotci ve složení Kino, Art, Brno a .cz rozhodli pro rok 2010 takto:

La Compétition

Palme d´or: Uncle Boonmee who can recall his past lives (Apichatpong Weerasethakul)

Grand Prix: Schastye Moe (Sergej Loznica)

Best Director: Another Year (Mike Leigh)

Jury prize: Un Homme Qui Crie (Mahamat-Saleh Haroun)

ex aequo

Szelíd Teremtés (Kornél Mundruczó)

Un Certain Regard

Grand Prix: Aurora (Cristi Puiu)

Jury prize: Octubre (Daniel & Diego Vega)

V pondělí si to porovnáme s ČTK, co nám tam Tim Burton a Claire Denis zpřeházeli.

Frantíci,

ačkoli z 42 milionů obyvatel Francie za druhé světové války otevřeně (či tiše) kolaborovalo s nacisty 40 milionů, překvapivě jste se z toho dobře zotavili.

Vaše máslové croissanty mě zabíjí. Kdykoli si z pekárny odnesu pain au chocolat, jdu do kolen. Když si v restauraci objednám rumpsteak, tak dostanu na talíři rumpsteak. Jakmile chci dobrou šunku, můžu zajít do sebelevnějšího obchodu a… koupím dobrou šunku.

Když do někoho vrazíte, tak místo „Kam čumíš, pyčo!“ řeknete „Excusez moi, monsieur“. To jsou ty maličkosti, něco jako čtvrtlibrák se sýrem…

Peče na vás sluníčko, máte moře, uvolněné ženy (i morálku), dobré víno, skvělou kuchyň a konečně jste se naučili i anglički. Très bien!

Máte taky Festival de Cannes a na něm občas promítnete i dobré filmy.

Konečně jsem viděl něco, co si zaslouží Zlatou palmu. Apichatpong Weerasethakul a jeho Uncle Boonmee who can recall his past lives. Originální imaginace, vlastní tempo, humor propletený se smrtí, smrt propletená s dalšími životy. Reinkarnace v thajské praxi.

Spolu s Loznicovou temnou jízdou Schastye Moe (Moje štěstí) jediné dva soutěžní filmy, které nespolkne čas.

Ale bylo to na poslední chvíli. Už jsem myslel, že letošní soutěž sestavoval karlovarský festival.

To to zase uteklo, skoro jako na pionýrském táboře. Ani jsem nestihnul spotřebovat všechny vasily a slipy… a už abych zase balil kufry. Stejně mi dochází zubní pasta.

Ale ještě si to aspoň dva dny užiju.

Včera jsem viděl super peruánský film. Možná vyhraje sekci Un Certain Regard. Ale pochybuji, že to někoho vůbec zajímá. Tak vám o tom radši ani nebudu nic říkat.

Stejně sem chodíte jenom proto, abyste si přečetli nějaký drby. Có? Vidím vám až do klávesnice. Tak vám teda nějaký maso předhodím.

Na úterní noční párty v hotelu „Nejvícluxusní­vilanakopci“ (tam, kde se stoly prohýbají pod hromadami koksu) se režisér Stephen Frears… muckal s Glenn Closeovou! A ona se k němu taky měla. No prostě se k sobě hrozně moc tiskli. Jako dost.

Stačí?

Jinak všechno při starým. Sluníčko, vymetená obloha, 22 °C, mírný jižní až jihovýchodní vítr… a filmy s kadencí tři až pět metrů celuloidu za sekundu.

A teď mě omluvte; jdu si zase zaplavat, moře už mě volá, šeptá mi: Skoč do mě!

Musím být fresh a odpočatý na večerní projekci – dnes konečně nový film Apichatponga Weerasethakula! Jestli ani Thajsko nezabere, tak už sem příště nepojedu.

No, ještě to nějak promyslím.

Tak jsem klávesnicí zavadil o picasi.cz – a prý že tam máte 9 °C, chčije a je hodně hnusně.

No, popíšu vám můj den v Cannes.

Ráno se probudím, udělám si ovocný salát, zaliju ho medem, jemně posypu nastrouhanými paraořechy a pomalu si ho vychutnávám na terase. K mé zlosti mě při tom každé dopoledne do nosu šimrá nezbedné sluníčko. Tytyty, sluníčko!

Pak jdu ven a naproti v pekárně si koupím dva čerstvé máslové croissanty. Následuje nekonečných 150 metrů dolů k pláži.

Hupsnu do moře (je chladivé a příjemně osvěžující) a dám pár temp. Vysílen lehám do písku (sluníčko už mám nad hlavou a opravdu peče), kde si čtu Hollywood Reporter. Na chvíli usínám.

Vzbudí mě křik mladých Francouzek, co pobíhají po pláži v bikinách. Unaven životem se ploužím zpět do hotelu a začínám vařit špag…

…no dobře, včera jsem byl na sebe hodný. Ale jinak tu samozřejmě provozuji klasický festivalový masochismus. Venku je nádherně, 20 °C a já přes den klepu kosu v pečlivě klimatizovaných kinosálech.

Ach jo, prostě tu trpím.

V pondělí jsem vyžehlil košili, oprášil manžetky, uvázal kravatu, nakrémoval boty – a vyrazil na večerní galapředstavení novinky Takešiho Kitana do Grand Théatre Lumière. V kině plném lidí, kde polovina má na sobě smoking a motýlka, a druhá polovina šaty jako na plesu Národní opery, jsem ještě neseděl.

Outrage je fajn. Violent Cop to není – ale krev stříká, střih super, scéna se zubní vrtačkou rulééz a Kitano ironicky rekapituluje svůj „jakuza“ styl. Dal bych tomu Bronzovou palmu, kdyby byla.

A díky filmu už vím, že obyčejným plastovým řezákem z OBI za 49 Kč si celý malíček najednou neuřežete – ani kdybyste se rozkrájeli.

Ve Francii je vždy nejdůležitější se dobře najíst.

Snídaně
Čerstvý křupavý croissant jemně pomazaný celuloidem
Pomerančový džus s kousky čerstvého vydání Variety

Dessert: Un Homme Qui Crie (šéfkuchař: de Mahamat-Saleh Haroun, Čad). Doba přípravy: 92 minut.
Pro dobrý start do nového dne doporučujeme bio stravu z afrických plantáží. Lehce staromódní úprava pokrmu není na závadu.

Oběd
Rybí polévka
Grilled rumpsteak zalitý akreditační omáčkou s růžovým pruhem
Hranolky à la dáváme hranolky ke všemu

Dessert: Another Year (šéfkuchař: Mike Leigh, UK). Doba přípravy: 129 minut.
Výborně stravitelný zákusek s plnou humanistickou chutí, které nelze nic vytknout. Jako doplněk ke kořeněným jídlům doporučuje pět z pěti kritiků.

Večeře
Zeleninový salát míchaný s láskou k filmu
Jemně krájená Jamón Serrano & lehce odleželý Roquefort

Dessert: Chongqing Blues (šéfkuchař: Wang Xiaoshuai, Čína). Doba přípravy: 110 minut.
Jemně nasládlá melancholická chuť je typická pro tento typ celuloidového výrobku, připravovaného s poctivým čínským přístupem.

Všechny dezerty byly vybrány z nabídky hlavního menu festivalu v Cannes.

Zítra pokračujeme v těžkotonážním zpravodajství z obou soutěžních sekcí: novinky od Takešiho Kitana, Abbase Kiarostamiho, Jeana-Luca Godarda…

Začíná přihořívat.

Na to, že jsem v Cannes, je tu až příliš mnoho průměrných filmů.

To jsem mohl zůstat doma a chodit do Scaly. Co třeba v hlavní soutěži dělá Bertrand Tavernier se svou „ateďnatočímhis­torickoufresku“ Princeznou z Montpensier? To jako vážně soutěží? A s kým? S mimosoutěžním Wall Street?

Hned tři filmy ze sekce Un Certain Regard bych poslal domů ranním vlakem. A Hideo Nakata se mohl s novinkou Chatroom taky trochu víc pomazlit. Jako ne že ne. Už nejsem nejmladší a opíjet rohlíkem mě tady nikdo nebude.

Asi si otevřu lahvinku dobrého červeného. Relax.

Zatím největší průser v poměru cena/výkon (velké jméno/odvedený výkon):

Biutiful od „zázračného mexického dítěte“ Alejandra Gonzálese Iñárritua.

Amores Perros se netočí každý den. Už jeho předchozí Babel (2006) byl sentimentální.

A novinka o otci (Javier Bardem), který se stará o dvě děti, záletnou manželku a svou postupující rakovinu prostaty? Eh, sentimentální sračka – samozřejmě skvěle formálně natočená, jak jinak. Iñárritu začíná být mistrem v dojímání se sebe sama. A kvůli tomuhle jsem ráno vstával, abych byl v osm v kině?!

Dávám tomu žlutou kartu a příště se už začervená, Sašo. Kdybych si radši v klidu dal croissant na azurovém pobřeží…

Až přijedu, zajdu si večer do Scaly.

Dalo se to čekat, dalo se to předpovídat. Ale i tak to vyrazilo dech.

Že Rumuni točí skvělé filmy, se ví už minimálně pět let. V roce 2005 vyhrál Cristi Puiu canneskou soutěžní sekci Un Certain Regard (Smrt pana Lazareska). V roce 2007 si Zlatou palmu z hlavní soutěže odnesl Cristian Mungiu (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny). V roce 2009 vytřel všem zrak – Cena poroty a cena FIPRESCI – Corneliu Porumboiu opět v sekci Un Certain Regard (Policejní, adjective).

Letos se v této sekci blýskly hned dvě rumunské rychlopalné zbraně.

Radu Munteau hodně potěšil s titulem Marti, dupa Craciun (Úterý, po Vánocích). Film s rozvodovou morálkou jako řemen. Hrozně rád bych si přečetl recenzi od: Věry Míškové z Leva, Mirky Spáčilové z MF Včera a Dariny Křivánkové z Rozplexu.

A to nejlepší – včera uvedená Aurora od Cristia Puia.

Jestli tohle nevyhraje, tak už nevím. Tříhodinová sevřená civilní minimalistická kláda, s motivacemi tajenými až do posledního záběru. Uf, to bylo přísný. HODNĚ přísný.

První hodinu a půl se nestane vůbec nic. Na konci filmu čtyři mrtvoly.

Zatím suverénně to nejlepší z letošních Cannes.

Překoná to někdo vůbec?

„Greed is good“, zněla mantra ulízaného Gordona Gekka z ikonického Wall Street (1987).

Dvacet tři let uběhlo jako voda a máme tu sequel. Oliver Stone si myslí, že lze úspěch zopakovat. Wall Street: Money Never Sleeps.

„Greed is not just good…“, říká v roce 2010 bělovlasý Michael Douglas a dodává „…it got legal“.

Tak jsme se přece jenom někam posunuli. No, Kmotr 2 to není.

Nejlepší věci se neplánují. Když reaganovská Amerika spala spravedlivým spánkem kapitalistickým, natočil Stone – tehdy evidentně ve formě – pichlavou moralitu.

Blockbustery se plánovat musí. Když v obamovské Americe všichni míří ukazováčkem na nenasytný Wall Street, natočí Stone – evidentně s 63 svíčkami na dortě – ééé, pichlavou moralitu.

No, zas tak moc to nepíchá.

První hodina dost v pohodě. Pak se začne řešit rodinné drama a jde to do kytek. No co, je to mimo soutěž, tam si každý může ukazovat, co chce.

Již brzy i ve vašem kině – premiéra na konci září.

Schválně – jestli to zahrají i v Artu?

Art is goood.

Když festival začne divákům určovat, co mají mít na sobě, jde do tuhého. Vítejte v Cannes!

Moře hučí, palmy šumí, cikády zpívají – no je tu krásně. Kluci vopálení, holky uvolněné, řidiči neukáznění a uličky jako… jako z francouzských filmů s Delonem. Filmový festival v Cannes je super: hlavně když máte tu správnou barvu akreditace. A já ji mám.

To je snad poprvé, co jsem rád, že na krku nosím něco růžového.

Na večerní galacirkus do Grand Théatre Lumière ale musí mít všichni muži na krku hlavně černého motýlka (nebo kravatu). A černý oblek (Cože? Vy máte proužky? Au revoir!), černé mokasíny (Mon Dieu! Co je tohle za sandály, monsieur?) a bílou košili.

Slavnostní premiéry filmů z hlavní soutěže jsou prostě jedno velké divadlo.

Byl jsem v Karlových Varech, byl jsem v Benátkách, byl jsem v Berlíně… ale jedině Cannes tuhle maškarádu dohrává do afektované dokonalosti. Hleďte – zde kráčí filmové umění, teď a tady, modleme se, kamera, klapka, jedem.

A kolem postává plebs ve svých svatebních šatech – nachystán jako holubi u lavičky, komu odpadne nějaký ten drobek z bagety zvané „oficiální pozvánka“. Co kdyby.

Dnes večer bude před Palais des Festivals obzvlášť velká tlačenice – uvádí se mimosoutěžní Wall Street: Money Never Sleeps.

Zítra vám povím, jaký to bylo.

Aklimatizuji se a hledám internát. Teda internet.

Stay tuned!

…a chudým nic nedával. Dnes večer o čtvrt na osm se zastaví svět – a Robin Hood vypálí svůj první šíp. By mě zajímalo, kolik producenti zaplatili za slavnostní zahájení v Cannes právě tímto filmem Ridleyho Scotta. Mimo soutěž, samozřejmě.

Každopádně – nejslavnější filmový kolotoč právě začíná. Voilà!

Karbonizujte koksohydráty! Akcelerujte klávesnice! Ohřejte mi akreditaci!

Katolíci se modlí k Ježíškovi, informatici ke Googlu a novináři k hlavní soutěži v Cannes. To je ale chyba – pravé perly rodí i paralelní sekce Un Certain Regard (vyslovuj: Jiný pohled). Letos je tam nabito ostrými. Mimo jiné:

Hideo Nakata, strašidelný autor ještě strašidelnějšího Kruhu (1998), útočí se svou úplně nejstrašidelnější novinkou Chatroom. Posaďte pět teenagerů do jedné místnosti, povolte japonskému šílenci režisérský řetěz a see what happens when the lines between reality and cyberspace become blurred…

Radu Muntean je zářivá hvězda rumunského autorského filmu. To jste zjistili i v Artu na přehlídce „výborného rumunského filmu, Otíku“ (viz nesmlouvaný titul Papír bude modrý z roku 2006). Scenáristická zápletka jeho novinky Marti, dupa Craciun je tak neodolatelná, že to prostě musím vidět.

Cristi Puiu, to je Munteanův kámoš. Pro rumunský film udělal asi tolik, co Hašek a Jágr v Naganu pro český hokej. Jako cipísek v roce 2005 vytřel zrak všem a vyhrál sekci Un Certain Regard s famózním filmem Smrt pana Lazareska. Letos se režisér rozhodl nás všechny uzemnit s tříhodinovou kládou Aurora.

Dobrý filmový kritik musí mít masochistické sklony.

Ponožky, slipy, náhradní slipy, vasila, tesilky na večerní projekce, řízek, okurky, ubrousky… šmarjá, to je věcí! Balit mi nikdy moc nešlo.

Do hlavní soutěže se na poslední chvíli vetřel i socialista Ken Loach. Takže to máme celkem 19 kousků. Zlatá palma je ale jen jedna. Co s tím? Být Timem Burtonem, tak jsem přítel umpalumpů a hlavně předseda letošní poroty – a viděl bych všechny filmy bez stání ve frontě s ostatními novináři z celého světa. Určitě i šustit sáčkem od Bomparek bych mohl. A nikdo by mně nemohl nic.

Třeba budu někdy předseda.

Zatím tisknu viamichelin.com a řadím jedničku. V Praze naberu chudáky z Artcamu (co se tak snaží a vy si jejich filmy jen stahujete, místo abyste na ně chodili do kina), pak jednu plnou Natural 95 a zařadím dvojk… trojku.

Štefánikův most, Letenský tunel, Milady Horákové, Plzeň, Regensburg, München, Milano, Genova, Nice, Cannes. Jasný, napoprvé. Takže: Štefánikův most, Letenský tunel…

Snad po mně cestou nebude nikdo nic chtít. O řízek se podělím, ale ten karbenátek… je můj, jenom můj!

Doufám, že mají v Cannes nějaké ubrousky.

Riviéro, třes se!

Budeme sbírat drby. Budeme čichat k nohám celebrit. Budeme chodit na tiskové konference. Budeme chodit na projekce do Grand Théatre Lumière. A hlavně o tom všem budeme denně psát přímo z Cannes. Pánové, kdo z vás to má?

Canneský kolotoč se rozjede již za dva dny – tuto středu 12. 5. Chcete zvednout váš cinefilský tep? V soutěži: Kitano, Kiarostami, Iňárritu, Leigh, Michalkov, Weerasethakul, Godard, De Oliveira… Mimo soutěž: Allen, Frears, Stone, Araki, Iosseliani, Guzman…

Nic? Nelžete sami sobě! Milí čtenáři, jak chcete u Steinera imponovat studentkám francouzštiny, když nebudete mít ty nejžhavější novinky z Azurového pobřeží? Milé čtenářky, jak chcete vnitřně bojovat s faktem, že vám unikne reportáž z tiskovky s Michaelem Douglasem? Nó, hodně špatně…

Od 12. do 23. května je kinoartbrno.cz ideální houmpejdž pro váš kompjůtr. Super.cz si tam můžete vrátit kdykoli.

Žijte filmem!

Letos to v Cannes vypadá na invazi z Východu.

V hlavní soutěži 63. ročníku si to o Zlatou palmu rozdá 18 kousků. Šest filmů asijské provenience tak znamená plnou třetinu programu nejsledovanější soutěžní sekce světa. Hm, arigato!

Jihokorejský ústup z nejvyšších festivalových pozic se budou snažit zvrátit Im Sang-soo a Lee Chang-dong. Kdo obráží s batůžkem Karlovy Vary, ví. My také a těšíme se hlavně na toho druhého.

Japonský master Takeši Kitano se vzpamatoval. Po sofistikovaných sebereflexivních hříčkách konečně začne stříkat pořádná krev – film Outrage z prostředí jakuzy slibuje maso. Čínského tvůrce Wang Xiaoshuai bohužel neznáme. Není to bratr od Xiaoshuei?

Zato íránskou režisérskou ikonu Abbase Kiarostamiho (Chuť třešní) znáte i vy. Snad bude mít novinka Copie Conforme dynamičtější spád, než jeho předchozí film – celý sestříhán ze statických záběrů na nehybné diváky v kinosále.

Nejlepší na konec – thajský zázrak Apichatpong Weerasethakul a jeho dvouhodinový Lung boonmee raluek chat. Z canneského festivalu má režisér již Cenu poroty (2004) a hlavně vítězství z paralelní soutěžní sekce – za film, ze kterého byli v Cannes před osmi lety všichni paf.

Weerasethakul v lednové anketě amerického Film Commentu o nejlepší režiséry uplynulé dekády obsadil 2. místo. Takže pozor.

Hřebejk ani Svěrák se nedostali do první desítky. No, a nejsou ani letos v Cannes.

Asie útočí!