Kino Art Brno

Zlatou palmu nakonec získal…

…Terrence Malick za Strom života.

Podle mě je to moudré rozhodnutí.

Ačkoli na film polovina „kritiků“ při novinářské projekci pískala, neměl Malick letos konkurenci v tom širokém záběru.

Strom života je totiž o všem.

O mě. O tobě. O těch, co kdy žili na téhle planetě… no dobře, to už tu cinká klišé, ale o to právě jde.

Tohle není žádný laciný New Age.

To je kosmická poéma, kterou nikdo jiný neumí. Malick je Bůh. Protože Bůh je ve všem… tedy i v Malickovi.

Kromě ateismu je panteismus vlastně taky cool.

Strom života koupilo SPI a dvouapůlhodinová báseň bude mít českou premiéru 21. července.

Kromě Zlaté palmy byly včerejší večer překvapivě uděleny… i další ceny.

Kaurismäki utřel, Dardennové slaví, Kirsten Dunstová je v sedmém nebi.

Un Certain Regard vyhrál originálním žalozpěvem Kim Ki-duk.

Tak.

A to je vše.

Rendez-vous au 65^e Festival de Cannes, en mai 2012.

Poslední projekce, sbalit kufry, hotovo dvacet.

Letos to bylo nějaký náročný. Jsem unaven jako po pionýrském táboře. Byl jsem tu snad sto let.

A francouzsky jsem se zase nenaučil. Končím u „dukroasán, sylvuplé, mersýboků“.

Ale stejně byl čas odjet – včera jsem potkal chlapíka, co měl stejnou košili jako já. Tu drahou, značkovou! Mou jedinou. Hanba.

Takže festival. Zlatou palmu vyhraje Kaurismäki nebo Malick. (Nebotakykdoko­lijinýžejo.)

Hlavní vavřín pro Strom života je sice průhledný díky De Nirovi jako předsedovi hlavní poroty… ale já bych to Malickovi dal.

Film se mi totiž tuze líbil, vaří tu dobře, zítra jdeme na stezku odvahy a vedoucí je moc fajn.

Sorry, ta slaná voda, červené víno a polední slunce mi vlezlo na mozek.

Výborný, staromilský Le Havre od Kaurismäkiho je takový kompromis, když se v porotě nedomluví. Film se totiž líbil všem, vaří tu dobře…

Mimochodem, když jsme u té soutěže: mám další drb. Říkal to prý Sergej Loznica, že mu to říkala ta paní z loňské poroty.

Pozdějšího vítěze z 2010, Strýčka Búnmího, nenavrhoval v tehdejší porotě nikdo. Tim Burton jako předseda si trval na svých dvou favoritech, ostatní ho zase blokovali se svými favority…

…proto jim festival navrhnul: a co třeba Apichatpong? Natočil takový dobrý film…

Takže tolik k interpretaci, že Burton byl okouzlen thajskou poetikou.

Prdlačky. Politika je to.

Skandálek se letos taky podařil, ale festival si ho hystericky rozmáznul sám. Trier a mikrofon, to se dalo čekat. Vyloučení z festivalu… to se nedalo čekat.

Hitler byl v tom bunkru na konci války fakt hrozně osamělý. Jen si to představte, jak vás všichni opouští, ta prázdnota… no tak se zasmějte, než prasknete.

Lars je borec. Rozený provokatér. Škoda jen, že jeho Melancholia nebyla lepší.

Bylo by to pak dokonalé.

Předtím než znásilníte děvče…

…tak si o něm něco zjistěte.

Pokud má tátu špičkového plastického chirurga, který se nebojí experimentovat, tak jděte od toho.

Víte, co je to vaginoplastika?

Vítejte v novém Almodóvarově filmu!

Já Pedra už nějaký leta moc nemusím, točí vyšeptalý slinty, ale novinka Kůže, kterou nosím (La Piel Que Habito) je dost cajk.

Vydržel jsem až do konce, to je asi největší doporučení.

Navíc jsem trochu natvrdlý, takže si mě ta scenáristická šaráda omotala kolem prstu.

Cože? Ona je on? Před lety? Tehdy a tam bez toho a s tím? A teď a tady?!

Pedra ještě do smetí házet nebudeme.

Zato jiní žáci zklamali.

Paolo Sorrentino je miláček, Božský (2008) je boží, ale jeho první anglicky mluvenou produkci This Must Be the Place si na pustý ostrov s sebou nevezmu.

Seanu Pennovi se nedivím, ten vycítil hereckou šanci na one man show, to je v pořádku.

Ale story o tom, jak stárnoucí rocková hvězda jede z Dublinu do Států honit válečného zločince… připomíná hlavně záminku.

Kterak si italský režisér mohl splnit sen a natáčet v jůesej.

Ano, taky miluji americkou kinematografii…

…ale hlavně originály.

Lars si pustil hubu na špacír…
(poslední 4 minuty)

…a hned dostal červenou kartu.

Ty vole, ta byla přísná!

Holt jiná liga. FC Politická korektnost je silný oddíl.

Ale o tom píšou i v Katce, tak to nebudeme rozmazávat.

Co vám Žena a život (a ani idnes.cz) neprozradí, to je oldschoolová férovka s nožema a sekyrkama, která zalila čtvrteční plátno rudou krví.

Parádní jihokorejská jízda!

Na Hong-Jin se do toho umí opřít. Konečně film s koulema. Jsem nadšen.

Vy nadšeně stahujte z torrentů The Yellow Sea.

Připomíná to Oldboye. Do traileru to nedali… ale řežou se tam prsty, uši a vůbec po sobě pořád jdou se sekyrkou. Poctivá řezničina.

A dneska jen takhle krátce, sorry. Jdu s Larsem na pivo. Utěšit ho.

Když je teď ta persona non grata.

Žabožrouti upjatí.

Dnes se tu prochází Lars von Trier.

Jsem z toho trošku v Melancholii.

No, jak to říct. Špatné to není.

Ale žádný další Antikrist taky ne.

Skoro mi to připadá jako past na mainstreamové diváky.

Tvář známé hollywoodské herečky, svatba na luxusním zámku, přijďte se podívat… a pak vám naservírujeme konec světa.

Bez prdele.

Normálně přiletí planeta jak kráva, obkrouží Zemi a pak bum.

Ale všechno v noblesním štýlu. Cítím Viscontiho, vidím tam německé romantiky a všichni slyšíme Wagnerovu operu Tristan a Isolda.

S tou teda Trier nešetřil – když to Ríša se smyčcema pořádně rozbalil, tak na nás v Grand Théâtre Lumière málem spadnul strop. Dolby Digital, nebezpečná hračka.

Koho to zajímá, tak Kirsten Dunstová (hlavní hrdinka Justine) má nádherná prsa. Koho to nezajímá, tak ať ji ve filmu aspoň poslouchá: „Život na Zemi je zlo… nepočkáme na konec světa na záchodě?“

Tady smrdí něčí alter ego.

Melancholii má už rok a půl pojištěnou Aerofilms, takže uvidíte sami. Premiéra 26. května!

A z čeho jsem tu opravdu melancholický, to jsou rachejtle. Dost na tom, že ohňostroje bouchají v Brně.

Já odjedu do Cannes, abych měl klid… a tady pouští kanonádu každý večer. Ale strašný dardy!

Hlavně o půlnoci. Jednou i ve dvě ráno.

To by mělo být nelegální.

Nejlepší na letošním Cannes…

…je zatím ta kópačka. Bóže, móře.

To můžu.

Filmy gutis, ale že bych z toho měl vystřelený trenky, to ne.

Bruno Dumont se po doslovné geopolitické přednášce Hadewijch (2009) vrátil k tomu, co ho zdobí: surové, tajemné, nedořečené příběhy z větrných Flander.

Novinka Hors Satan má něco z jeho Lidství (1999 – vzpomínáte ve Varech?), ale nic nového navíc tam nevidím.

Bertrand Bonello zrežíroval 12 oddaných kurtizán z přelomu 19. a 20. století. Atmoška luxusního bordelu v Paříži je noblesní:

Usiluje o to Artcam, tak budou prsíčka a kundičky možná i v českých kinech. Nebojte, trailer je cudný – ve filmu L´Apollonide je toho krapet víc (ale zase žádný porno).

Stabilně vynikající jsou Dardennové – se snímkem Chlapec na kole.

Jenže… může jim porota dát během třinácti let třetí Zlatou palmu? Smí se to?

Včera večer jsem se omylem ocitl na korejské párty.

Konečně se i na chudého kritika z východní Evropy usmálo štěstí! Krevetky, langusty, vínečko, uctivé Korejky… ta filmová publicistika má něco do sebe.

Náladu mi pokazil až jeden litevský producent z Paříže.

Jeden z korejských kolegů mu totiž řekl, že Kim Ki-duk to svoje Arirang trochu přihrál.

Chaty má prý mistr dvě, takže do té horší si jezdí natáčet deprese, když to potřebuje.

Dneska už nemůžete věřit ničemu.

Kde je ta pravda?

Tak jsem si přivstal. A šel ráno do kina.

V 8.30 jsem ještě žádný film Terrence Malicka nesledoval.

Strom života vůbec není takový, jak sliboval trailer.

To ale vůbec nevadí.

Je to jiný, je to dobrý.

Občas to vypadá, jako můj vesmírný spořič na laptopu. Kubrick by měl radost.

V jedné chvíli Malick dokonce přetočí kalendář a má tam ještěry staré 65 milionů let.

Není to žádná prdel, kinematograficky pátrat po původu a smyslu života…

Bože, a ta kamera Emmanuela Lubezkiho! To musíte vidět.

Naopak si film asi znovu nechají ujít „krytycy“, co ho na ranní novinářské projekci vypískali.

Asi jim nesedli ti ještěři.

Nebo že by ta impresionistická režie amerického génia introvertního obrazu?

To člověk musí mít srdíčko, na tyhlety filozofické poémy.

Takže trochu úcty, cynici!

Zítra Kaurismäki, ve středu Trier, čtvrtek schůzka s Almodóvarem… začíná tu v Cannes přihořívat.

Jen se nespálit.

…a mám dost času.

Rád bych vám řekl něco o filmech v soutěži.

Ale bohužel, dnes se mi stala… taková nepříjemná věc.

Sluníčko pálilo, tak jsem vzal ručník, šel na pláž a tam omylem vyfotil tyhle tři černošky.

A ony hned, odkud prý jsem, že mám pěknou kůži, moc se jim líbím a kdesi cosi…

Tak jsme doplavali na tu velkou loď, co ji vidíte tamhle vzádu. A rozdali si to na každým patře, který na parníku bylo. Hotový činžák!

Než jsme se dostali ke komínům, záviděl by mi i odšťavňovač.

Takže chápejte, su teď takové unavené borec – a na film nemám ani pomyšlení.

Je totiž neděle. A mám dost času.

O sny mě připraví… teprve zítřejší ranní projekce Terrence Malicka.

Zítra se pláži radši vyhnu.

Na francouzské Riviéře zatím krapet zataženo.

S takovou do moře hupsnu asi až v pondělí.

Nový Gus Van Sant: jako kdyby se Love Story (1970) točilo pro reklamu na Vidal Sassoon.

Vyhlazenou romanci Restless bych ocenil asi ještě víc, kdyby mi bylo o deset let míň.

Ale snaha byla, všichni jsou tam krásní, bez akné, Portland vypadá úžasně na podzim i v zimě a kdo nebyl ani jednou osudově zamilován, hoď průkazkou Filmového klubu.

Další film ze soutěžní sekce Un Certain Regard už ale bylo iné kafe.

Jihokorejské a sakra hořké.

Kim Ki-duk od roku 2008 netočí, zmizel do hor, žije jako poustevník, na horské chatě nemá ani záchod, užírá se depresemi a teskně zpívá smutnou píseň Arirang.

Občas při tom řve jako postřelená šelma.

Toto vše natočil na malou kamerku a přidal rozhovory Kim Ki-duka s Kim Ki-dukem. Proč netočíš? Kdy konečně začneš? Co ti je? Proč pláčeš? Jak dlouho to vydržíš?

Sénář, režie, herci, produkce, kamera, střih, zvuk: Kim Ki-duk.

Arirang má 100 minut a je to jako 100 ran holí po zádech.

To nejlepší z masochismu v nás.

Už jsem málem zapomněl.

O čem to v Cannes vlastně je.

Oficiální důvod příjezdu sice každý udává „film“, ale takhle vážně to snad myslí jen chudáci na východ od Prahy.

Všude tady smrdí prachy. Teda… love.

Hlavně se ukázat před konkurencí. Pronajmout si to nejlepší apartmá s terasou přímo na La Croisette.

A usrkávat na něm šampíčko. Co nejčastěji, pěkně pomalu, všem na očích, jsme přece labužníci.

Ach ne, Jeane, tady ti ukáplo z krevetky na ten nový značkový oblek!
Ó, díky, Angelico, že mi to utřeš tím novým sametovým kapesníčkem.

Přijet na křižovatku v novém convertiblu a neprotůúůúůúrovat – henhéééén! – budíky do červenýho, to je jeden ze smrtelných hříchů.

Love tu má mnoho podob a ceny těch nejžádanějších položek se měří podle výšky podpatků a nížky rozparku šatů na zádech.

Přesný ceník nevím, nezjišťoval jsem.

O jachtách raději pomlčet.

Film jako záminka. V Cannes je to prostě mamon. Zlatý pruty, rychlý prachy, luxus až za hrob.

Ti, kdo na to mají, to provozují.
Ti ostatní se na to dívají.
A fotí. Na památku.
Jdu to fotit.

Chcete zpravodajství i z druhé strany?

Předplatné pro luxusnější verzi tohoto blogu zasílejte na účet 1264224053/0800.

Můžete i koruny. Já už si s tím nějak poradím.

Vše pro dobro kinematografie.

Jsme přece v Cannes.

Hm, super.

Já už na to při objednávání na monitoru nevidím.

Myslel jsem Cannes… a napsal jsem Paříž.

Šmarjá, co s tím teď?!

Když už jsem tady, tak aspoň rychle nakoupím.

Kabelku od Vuittona pro ženu, Spidermana z francouzské edice pro rošťáka, dupačky Prada pro malou.

TGV na jih mi jede… až odpoledne.

Tak ještě malé kafíčko. A zkusíme navázat hovor s místními domorodci.

Vulevů šukule mi kulé?

No, tak hovorů jsem moc nenavázal. Žaboužrouti upjatí.

Už abych byl v Cannes. Tam bude šukulé až mi film kulé!

Vydržte.

Kola autorského filmu nezastavíš.

Tolikrát nám říkali, že film je mrtvý… a stejně si desetitisíce profíků v dubnu vyrabují účet, aby mohli být v květnu přitom.

Kritici, publicisté, rádobypublicisté, producenti, distributoři, ředitelé, zástupci ředitelů, zástupci zástupců, asistentky zástupců…

Robertu De Nirovi to asi platí festival.

Mně tu letenku a pokojíček u moře zaplatí tak maximálně… moje kreditní karta.

Ale dost naříkání!

Dnes začíná festival v Cannes.

V hlavní soutěži se poperou: Pedro Almodóvar, Lars von Trier, Aki Kaurismäki, bratři Dardenneové (doufejme, že ne mezi sebou), Naomi Kawase, Paolo Sorrentino, Radu Mihaileanu, Terrence Malick a překvapivě… i řada dalších.

Historii přepisuje Takashi Miike a jeho Ichimei  – první 3D film v canneské soutěži ever. Asi sluneční brýle Made in Japan s sebou, že?

V B družstvu (paralelní sekce Un Certain Regard) soutěží Gus Van Sant, Kim Ki-duk, Bruno Dumont, Andreas Dresen… bóže, co vám mám povídat. Co jméno, to hit jak od Arťuchina.

Festival uvede mimo soutěž i filmový deník Jafara Panahího – kterého od prosince 2010 vězní doma v Íránu. Asi mu moc nekontrolují poštu do zahraničí…

Šéf poroty Un Certain Regard: Emir Kusturica
Předseda hlavní poroty: Robert De Niro
Další v porotě: Jude Law či Uma Thurmanová

Mám někoho pozdravovat?

Adieu, Brno!

A tohle bude největší hype.

The Tree of Life měl být v Cannes už před rokem.

Brad Pitt a Sean Penn na červeném koberci.

Jenže Terrence Malick postprodukci filmu na poslední chvíli nějak nestihl…

…a tak se začalo napínat do dalšího ročníku.

Už v prosinci 2010 pustili do oběhu trailer nového filmu. Nad ním od té doby udělalo půl milionu nadržených fanoušků slastné ááááách.

Schválně se podíííívejte:

Jestli vás z toho nepíchlo u srdíčka, tak jste cynici (nebo studujete IT).

Nebo nemáte rádi impresionistické poémy – a u Tenké červené linie jste usnuli a z Nového světa jste odešli.

Vaše chyba.

Americký režisér Terrence Malick rád čte Martina Heideggera a doma mu visí diplom z filozofie na Harvardu.

Takže bacha.

Recenze filmu už příští týden přímo z Kán – jen pro vás.

A pro čtenáře Martina Heideggera.

Co budeme chodit kolem horké kaše.

Zraky celého světa (i Marsu a Venuše) se upírají jediným směrem.

Na planetu Melancholia.

Ta se totiž blíží k Zemi… v novém filmu Larse von Triera.

No, filmu… bude to zřejmě nenapodobitelný kočkopes katastrofického sci-fi s ironickým psychologickým dramatem.

Světová premiéra 18. května v Cannes.

„Krásný film o konci světa“, říkají na oficiálním webu.

To sedí.

Poštěváčky ve frontálním detailu kamery se tu asi stříhat nebudou (předchozí krásný film o konci mužské rasy Antikrist), ale divné to určitě bude.

Však se podívejte na trailer.

Kdo stiskne pause ve správný moment, užije si i nádherné pevné poprsí Kirsten Dunstové.

A co teprve my, kteří film uvidíme celý…

…již příští týden u Azurového pobřeží.

Žhavá recenze pro kinoartbrno.cz coming soon, veeery soon.

Stay Melancholia.

Rozbila se mi taštička z Cannes 2010. No, nedá se nic dělat.

Musím si jet pro novou.

Budou mě nutit plavat v moři, jíst pravé máslové croissanty a pozorovat okatý nezájem Francouzek o vrchní díl plavek na veřejných plážích. Scandaleux!

Ale já se nedám.

Má vášeň patří světové kinematografii.

64. Festival de Cannes zase určí trendy – co budou nosit artové promítačky tento rok.

Trier, Kaurismäki, Almodóvar, Dardenneové, Malick, Van Sant, Dumont, Kim Ki-duk, Sorrentino…

Celý cirkus vypukne příští středu 11. května.

A vy o nic nepřijdete.

Budu tam.