Absurdita a jistá nelogičnost jsou v Buñuelově filmu Anděl zkázy (1962) přítomny již od samého počátku. Z honosně dekadentního sídla utíká služebnictvo, v domě se prochází medvěd a stádo ovcí, příchod hostů je dvakrát naprosto stejně zopakován. Nenápadná zvrácenost buržoazie se projevuje v dialozích, které vynikají neskrývaným cynismem. Domnělé panenství jedné z žen je označeno za druh perverze, doktor dává pacientce naději a poté škodolibě prohlašuje, že „do půl roku bude plešatá“. Po večeři zůstávají všichni hosté v jednom pokoji, nikdo z nich se nemá k odchodu. Práh místnosti se stává neviditelnou barikádou, kterou nelze překročit. Nikdo z hostů se nechce stát „tím prvním“, nikdo nemá dostatek síly k převzetí odpovědnosti. Tento dokonale iracionální paradox připomíná dílo Franze Kafky. Jeho individuální hrdinové přijímají úděl, který jim je dán, lépe řečeno nedokáží se proti němu vzbouřit, nedokáží najít sami sebe, svou osobnost. Formálně se Anděl zkázy blíží žánru katastrofického filmu – skupina lidí je uvězněna na malém prostoru bez reálné možnosti záchrany. (txt: www.mkuh.cz)