Zcela beze slov – tak otevírá americký režisér Paul Thomas Anderson svou spektakulární novinku Až na krev. Patnáctiminutová úvodní sekvence, atakující jen silou obrazu, demonstruje tvůrcovo nasazení a dává jasně na srozuměnou, jaké jsou ambice více než dvouapůlhodinového filmu. Až na krev je volně inspirováno první částí románové předlohy Uptona Sinclaira Petrolej!, ale s těžkopádností filmových přepisů literárních děl nemá nic společného. Příběh amerického naftaře Daniela Plainviewa, který na přelomu 19. a 20. století bohatne na těžbě ropy v nehostinných místech USA, je jednoduše film bez kompromisů – i dějové skoky o celá desetiletí zvládá po svém, s lehkonohou přímočarostí. Narozdíl od lascivní nadsázky Hříšných nocí (1997) či programově humanistické Magnolie (1999) režisér tentokrát otočil: hlavním motorem díla je skrz naskrz pragmatická postava, která si pečlivě pěstuje nenávist k lidem a (nejen) v byznyse jde přes mrtvoly. Nejednoznačný misantrop, ztvárněný britským hercem Danielem Day-Lewisem s démonickou přitažlivostí, vévodí celé ambivalentní atmosféře díla.

V ústředním tématu snímku se Anderson na svůj vkus nebývale rozmáchnul a jeho dílo je svérázným komentářem ke kapitalistické mentalitě a hierarchizovanému náboženství. Film žije z vyhroceného vztahu bezskrupulózního magnáta Plainviewa a vášnivého mladého reverenda Eliho Sundaye, který extatickým kázáním ovlivňuje místní obec. Jejich vzájemný boj (s nádhernou sekvencí „Duch svatý za ropovod“) vyznívá od Andersona dost kacířsky: nejen že z kapitalismu ani náboženství nakonec nic dobrého nevzejde, ale navíc mají oba dva „opiáty lidstva“ až překvapivě společné rysy. Divácky frustrující a žánrově nezařaditelný je soundtrack filmu (od Jonnyho Greenwooda, kytaristy anglických Radiohead), který má od úvodního obrazu jasný cíl: znejistit. K dokonání všeho (a potvrzení autorského otisku) si pak Anderson drze dovolí bezmála tříhodinovou epickou fresku zakončit krvavě groteskním obrazem uvnitř bowlingové haly.