Mexický režisér Alejandro González Iñárritu zažil na přelomu tisíciletí raketový vzestup „zázračného“ režiséra. Po explozivním debutu Amores Perros mu celosvětový ohlas ihned otevřel brány Hollywoodu pro jeho druhý film. Výjimečný snímek 21 gramů (2003) byl drtivě existenciálním příběhem o vině a trestu a představil Iñárritua jako v podstatě hotového režisérského mistra. Dílo s prostým biblickým názvem Babel (2006) je třetím snímkem mexického tvůrce a uzavírá volnou (a tak trochu utajenou) trilogii. A. G. Iñárritu není stvořitelem oblíbeného motivu proplétání zdánlivě nesouvislých dějů, určitě je ale jejich velmi talentovaný popularizátor. A s jídlem (úspěch u diváka) roste chuť (ambice tvůrce) – Amores Perros svedlo dohromady tři příběhy v ulicích Mexico City, 21 gramů propojilo americký Memphis s pohraničním státem Nové Mexiko a Babel se už rozpřáhnul po celé zeměkouli. Spolu s dvorním scenáristou Guillermem Arriagou režisér inscenuje neviditelné propojení lidských osudů v Maroku, Japonsku a Mexiku. Průhledná biblická paralela k zmatení jazyků není pro film podstatná, vyplývá jen z konfrontace různých civilizací. Splétání příběhů amerického páru na dovolené v Maroku, dvou synů tamního marockého pastýře, hluchoněmé japonské dívky v Tokiu a mexické chůvy s dvěma dětmi na krku má – ostatně i podle autorových slov – jiné vyznění. Snímek spíše odkazuje na společné city, lásku i smutek, které jsou sdíleny bez ohledu na hranice či jazyk. Zklamáním je film Babel právě v tomto polopatickém humanismu, který zaráží především od autora bolestně pravdivého snímku 21 gramů. Místo katarze nabízí spíše elegantní dojetí. Slabší v celku, je Babel pozoruhodný v jednotlivostech. Režisér si pečlivě „osahal“ exotické lokace Maroka a vzdáleného Japonska a sugestivní zobrazení příběhů umocnil skvělou prací s neherci. V některých scénách tvůrce dovede přímo mučit diváka protahovaným očekáváním ohlášené akce – jako například při zásahu kulky v autobuse. Důležitý je opět výběr minimalistických hudebních motivů, jejichž opakované variace navozují vzdušnou atmosféru „nesnesitelné lehkosti bytí“. V trochu osamoceném tokijském příběhu se režisér obrazově vyžil nejvíce a vrcholem je sekvence, ve které si hrdinka dá extázi a následuje kamarády do tanečního klubu.