Film jako procházka galerií? Ano, i takto lze popsat zážitek při sledování jednoho z vrcholných Kubrickových děl. Jeden z teoretiků si dal tu práci a spočítal, že ve filmu lze objevit ne méně než desítky citací z dějin malířského umění. Obraz jako téma je zpřítomněn i v jedné ze scén, kde se Barry okázale obdivuje umělcovu užití modré barvy. Zda má hrdina skutečné nutkání artikulovat prožitek estetických hodnot, nebo jde jen o případ kulturního snobismu par excellence, necháváme na divácké úvaze. Barry Lyndon je záležitostí elegantního stylu a jiskřící vizuality; představuje obrazové zosobnění epochy, jejíž zachycení potěší nejen členy Společnosti pro výzkum 18. století. Čtyři oscarová ocenění (za kameru, výpravu, kostýmy a hudbu) nemohla nalézt v roce 1975 lepšího nositele. Garderoba herců je autentická. Stejně pečlivá je i rekonstrukce jazyka, která dává zaznít angličtině v rozmanitosti podob. Z bezpočtu mistrovsky nasvícených kompozic doporučujeme takřka nesnesitelně dramatický pistolnický souboj mezi Barrym a jeho nevlastním synem. Vkusu hudebních požitkářů budou bezpochyby konvenovat líbezné melodie irských Chieftains.