Walter Ruttman, původně malíř a hudebník, byl jedním z experimentátorů, kteří v nástupu filmového média rozpoznali šanci k překročení hranic vytyčených tradičními druhy umění. Ve svých raných abstraktních filmech z 20. let se snažil o vizualizaci hudby, přičemž uvažoval o „absolutním“ filmu jako o řeči abstraktních obrazů. Pole abstraktních filmů ale časem opustil. Jak sám napsal: „Během let mých pohybových studií, vytvářených pomocí abstraktních prostředků, jsem se stále nemohl zbavit nutkání tvořit ze živého materiálu, z milionů pohybem provázaných energií, které skutečně existují v organismu velkého města.“ Vyvrcholením této potřeby se stal film Berlín, symfonie velkoměsta – dokumentární řez jedním dnem jedné metropole. Bylo to právě filmové médium, které podle Ruttmana mohlo divákům pomocí rytmizované montáže zprostředkovat zážitek pohybu energií v organismu města. Smyslem díla bylo objektivně zachytit dynamickou realitu města a jeho rytmus. A právě kult osvobozující technologie a velkoměstské modernity se stal charakteristickým prvkem snímků tzv. nové věcnosti. I Ruttmanův film kombinuje živý, objektivní materiál na jedné straně a absolutní, čistě filmové vizuální prostředky na straně druhé. Dnes můžeme vnímat Ruttmanovu moderní velkoměstskou rapsodii jako optimistickou vizi soužití člověka a technologie v městském celku. Snímky, které co do filmové formy na Berlín, symfonii velkoměsta navázaly, však často vykazují méně funkcionální pohled na člověkem obývanou velkoměstskou aglomeraci. Přesto dodnes tento film funguje jako nezbytný protipól apokalyptických předpovědí o úpadku lidské společnosti kumulující se v megapolích.
(txt: www.kruh.info)