Starší bratr známějšího finského filmaře Akiho Kaurismäkiho natočil v roce 2002 hudební dokument Moro No Brasil, ve kterém zobrazil sociální pozadí legendární brazilské samby. Mika Kaurismäki působí střídavě v Evropě a Brazílii (kde svého času vlastnil i hudební klub) a ze své lásky k brazilské hudbě se vyznává i v novém dokumentu Brasileirinho. V něm se věnuje hudebnímu stylu choro, jenž byl předchůdcem (mimo jiné) právě zmiňované samby. Podobně jako Wendersův dokument Buena Vista Social Club (1999), ukazuje i Kaurismäkiho film nápadnou „terapeutickou“ souvislost radostné bezstarostnosti latinskoamerické tradiční hudby s tíživou životní realitou tamních obyvatel. Osou dokumentu je příprava a průběh velkého koncertu ve městě Niterói, který je uspořádán na oslavu Národního dne chora. Obrazy ze záznamu koncertu režisér stříhá s jednotlivými výpověďmi muzikantů o historii a místních zvláštnostech této hudby. Zajímavé je, že narozdíl od samby není hudba chora tak těsně spojena s černošskými komunitami – muzikanti vystupující ve filmu jsou ostatně téměř všichni běloši.