Asi nejlepší film Woodyho Allena v 90. letech. Poprvé od Výstřelů na Broadwayi (1994) se Allen postavil pouze na stranu za kamerou a jeho typická mluva neurotického newyorského intelektuála se vtělila do britského herce Kennetha Branagha (neúspěšný spisovatel Lee Simon schizofrenně snažící se jako žurnalista vetřít do přízně slavných, aby “prodal” svůj scénář). Nejnápadnější změna v zavedeném filmovém štábu se odehrála na postu kameramana, Carlo DiPalmu spolupracujícího s Allenem po celá devadesátá léta vystřídal proslulý švédský kameraman Sven Nykvist, jenž s režisérem dělal již na snímku Zločiny a poklesky (1989). Nykvistova černobílá kamera rámuje dialogy (někdy spíše monology) celebrit blyštivých či chtěných ve vláčných pohybech odpovídajících úhlu pohledu zkoumajícího vědce, nevěřícně obcházejícího akvárium s pokusným zvířectvem. V pestré mozaice obdivuhodného počtu postav je dějová linka sledující peripetie Leeho (paralelně s jeho bývalou manželkou Robin) diváckým tmelem pro udržení orientace v dvouhodinovém filmu. Hlavními aktéry Celebrit jsou roztříštěné mikroosudy – snobské herecké hvězdy Nicol věrné manželovi (proto praktikující nevinnou felaci), polymorfně perverzní supermodelky s možností okamžitého orgasmu při dotyku kterékoliv části těla (obsazení Charlize Theronové do této role upomene na její skutečnou roční dráhu modelky v Evropě), parties girl Giny s literárními ambicemi (“Znáš Čechova? Píšu jako on.”), otrkané prostitutky Niny v TV pořadu Pracující ženy na Manhattanu či Donalda Trumpa, který si sám sebe zahrál v pikosekundovém výstupu v Barbetta Restaurantu na 46. ulici. Hořce vtipná studie světa kolem Manhattanu, kde člověk opravdu žije pouze tehdy, pokud je viděn na správných místech se správnými lidmi, přebírá smutnou diagnózu partnerských vztahů z Allenových raných děl.