Emir Kusturica se navzdory rozhodnutí už nikdy nerežírovat (poté, co se v Jugoslávii setkal s odmítnutím jeho snímek Underground) odhodlal k návratu k filmové tvorbě. Hýřivě pestrobarevná komedie z romského prostředí se stala předmětem obdivu fanoušků bouřliváckého filmaře a nevysychajícím zdrojem pozitivně působící energie. Kusturica natočil nevázanou komedii založenou na nedorozuměních, na osobitých charakterech a jejich impulzivních reakcích. Tragické motivy jsou v tomto filmu silně utlumeny a zdůrazněno je naopak bujaré veselí a šťavnatost a říznost veškerého dění. Vyprávění mísící prvky pohádky i magického realismu vzniklo s převážnou účastí neherců a i po několika letech od svého vzniku představuje jeden z nejvděčněji přijímaných Kusturicových snímků (třetí místo v anketě diváků kina Art o film desetiletí).

Hektická komedie Černá kočka, bílý kocour nás přivádí na srbský venkov plný podvodníčků, zlodějů i zamilovaných. Mladý Matko potřebuje peníze, a tak si vymyslí smrt v rodině a na fingovaný pohřeb si vypůjčí od cikánského barona. Peníze však nemůže vrátit, a tak se musí vykoupit sňatkem s liliputánkou. A pořád tu zbývá ona živá mrtvola. Rozjede se tak eskapáda historek a minipříběhů, na kterých mají svůj podíl i další věrně vykreslené svérázné postavičky „jugoslávského“ venkova a také skvěle vybraná a používaná hudba. Všudypřítomná balkánská dechovka podtrhuje už tak zběsilé tempo filmu, navíc je vtipně doplněna „západními“ hity či jejich parodiemi. Kusturica tento snímek natočil po kontroverzním přijetí jeho životního díla Underground a je znát, že se zde chtěl vyhnout jakýmkoli politickým interpretacím. Podařilo se mu natočit řemeslně dokonalou a originální „crazy“ komedii, která však nepostrádá myšlenku a paralelu ke společnosti vymknuté běžnému řádu.