Devět umělců z různých koutů světa se vydalo na lodi Azart (zkonstruované v roce 1916) na plavbu do imaginární země Narragonia. Tento svérázný divadelní soubor si vzal za inspiraci knihu Sebastiana Branta s názvem Loď bláznů (1494), popisující mysteriózní plavidlo plné výstředních osob, které byly ze společnosti vyobcovány pro své údajné šílenství. Divadelníci se plaví podél západního pobřeží evropského kontinentu, čas od času zastaví ve vybraném přístavu a sehrají zde své divadelní představení. Režisér Germán Berger sledoval kočovnou společnost na širém moři v letech 1998 až 2000. Prostřed­nictvím miniportrétů představujících každého z devítičlenné osádky Lodi bláznů, skládá tvůrce kaleidoskop pohledů na zaslíbenou zemi Narragonia. Loď bláznů se tak stává metaforou touhy po absolutní svobodě vyjadřování a rovněž po alternativní formě společenských vztahů. Cesta do Narragonie je z rodu idealistických děl, které chce nastavovat polemické zrcadlo zažité definici šílenství. Oproti středověké lodi „převzaly všemocnou úlohu katolické víry v dnešní době peníze, neviditelná pouta trhu a absolutní kontrola.“