Nejbuřičštější film polského režiséra Andrzeje Wajdy. Skutečnou historku o zapomenutém úderníkovi z 50. let slyšel tvůrce na začátku 60. let, politické klima ale tehdy rozhodně nepřálo filmové konfrontaci s hříchy budovatelské éry stalinismu. Realizace se tento námět dočkal až o celých patnáct let poté – i tak s ostrým dohledem tehdejšího ministra kultury. Wajda ve svém dvouapůlhodinovém filmu s pozoruhodnou pečlivostí vzkřísil ducha údernických hesel a splněných plánů na 250 %. Mladá studentka filmové školy připravuje dokument o jednom úderníkovi z padesátých let a na začátku své práce ho vnímá jen jako mramorovou sochu. Při bližším pátrání a rozhovorech s jeho současníky před ní ale pomalu vyvstává plastický obraz osobní historie pologramotného zedníka. Nemálo Wajdových filmů postupně zestárlo a dnes již tak neoslovují – Člověk z mramoru se ale i dnes dá sledovat se zatajeným dechem.