Od pádu železné opony se podle odhadů v bývalých zemích Sovětského svazu ocitly na ulici až čtyři miliony dětí. Jen v ulicích Moskvy jich v současné době přežívá kolem třiceti tisíc. Tvůrci dokumentu se soustředili na komunitu dětských bezdomovců živořících na moskevském nádraží Leningradsky. Osmiletý Saša, jedenáctiletá Kristýna, třináctiletý Míša či desetiletý Andrej sní o bydlení ve společném domě, většinu dne tráví žebráním a v zimních nocích se tisknou na podzemní potrubí s horkou vodou. Andrej se tu ocitl kvůli neshodám s rodiči. Kristýnu k tomuto způsobu života dohnala nenávist nevlastní matky a dvanáctiletého Romu zase pravidelné výprasky od věčně opilého otce. „Když je nejhůř, snažíme se vydělat si na jídlo prostitucí,“ přiznává třináctiletý Artur. Dvojici polských tvůrců se v tomto syrovém a velmi působivém dokumentu podařilo natočit i případ, kdy policejní hlídka jedno z dětí ulice zbila a do vlasů a obličeje mu vetřela tubu lepidla. Právě vdechování výparů z lepidla je pro tyto děti jednou z mála možností, jak aspoň na chvíli uniknout nemilosrdnému okolnímu světu. Možností pomíjivou a životu nebezpečnou.