Ohromující debut Artura Aristakisjana, jímž v roce 1993 absolvoval moskevský VGIK, je těsně spjat s autorovým životem a jeho přesvědčením. Po pět let natáčel (a žil) v prostředí zmrzačených žebráků a vyděděných existencí ve svém rodném Kišiněvu. Sepjetí se skličujícím světem bídy, beznaděje a životního zmaru přeneslo režiséra na druhý břeh – Dlaně jsou tak fascinující obhajobou života „mimo systém“, prostorem totální svobody ve svém jádru šťastných lidí. Šokující příběhy, zaznamenané v obraze či přidaném komentáři, jsou východiskem pro Aristakisjanův velkorysý text, ve kterém se obrací k základním principům niterné víry člověka. Dokumentární rovina snímku (výsledek komunistické ideologie v Moldavsku na konci 80. let) se pojí s obecným existenciálním nábojem, přesahujícím obvyklý dosah filmových děl. Silně depresivní účinek Dlaní (připravovaných celkem sedm let) je umocněn hrubozrnným černobílým materiálem a nezvyklou zvukovou stopou. S němým obrazem se pojí autorův rozsáhlý monolog a hudební úryvky z Verdiho Requiem. Dlaně se nepodobají ničemu, co lze v nabídce (včetně artových) kin zhlédnout.