Patrice Leconte chtěl vždy natočit film bez scénáře a herců. Dogora není ani hraný film, ani klasický dokument, jde o impresionistický snímek založený na hudbě a humanitním poselství, čímž připomíná práce Godfreye Reggia nebo film Baraka. Sled rychle stříhaných záběrů zachycuje obyčejné životy obyvatel Kambodže při každodenních činnostech – jídle, spánku, práci, hrách a jde pravděpodobně o nejosobnější dílo tohoto francouzského filmaře. Řada záběrů hýří barvami přírody, životem a pohybem, a mnoho lidí si díky snímání z větší vzdálenosti ani neuvědomilo vpád kamery do jejich života. V ojedinělých případech, kdy je přítomnost kamery zaznamenána, je toto setkání technologie a člověka využito s humorným nadhledem. Snímek se nesoustředí na dějovost, tíhne spíše k experimentál­nějšímu vyjádření (absence jasného plynutí příběhu), kdy kamera hledá a zkoumá prostředí a zabírá detaily lidských tváří, snažíce se vniknout do duší lidí v okamžicích rozjímání nebo každodenní práce.