Tříhodinová freska ze života měšťanské rodiny se stala posledním velkým filmovým dílem Ingmara Bergmana. Točil ji v době, kdy se po letech strávených kvůli daňovému skandálu v Německu vracel do svého rodného Švédska. V exilu logicky bilancoval svůj život, a tak vzniklo dílo s řadou autobiografických prvků a příhod z jeho dětství. Košatost příběhu lze vytušit i z faktu, že pro televizi byl později snímek Fanny a Alexandr zpracován v pětihodinové verzi. Díky rozsáhlé stopáži mohl Bergman zaplnit svůj mikrovesmír řadou živoucích osob i rázovitých postaviček. Speciálního vyznění mnoha scén filmu dosáhl režisérův dvorní kameraman Sven Nykvist pomocí precizního barevného ladění. V roce 1984 byl snímek Fanny a Alexandr oceněn čtyřmi soškami Americké filmové akademie – za nejlepší film, kameru, výpravu a kostýmy.