Obraz světa, který už zkázou prošel, ale jeho obyvatelé si to neuvědomili. Buňuel tento film označil za svůj nejsurrealistič­tější. V tomto filmu je možné všechno. Buňuel ve filmu představuje jemnou surrealistickou satiru morálky a kostýmnosti pokrytecké společnosti, rodinných hodnot a církve. Uvidíte pokrytectví mnichů v hotelu, kde se jednu chvíli modlí za zdraví otce přítomné ženy a druhou chvíli jsou z nich karbaníci. Uvidíte buržoazní rodinku, jak uhlazeně konverzuje okolo stolu a sedí při tom na klozetech. Uvidíte děvčátko, které se „ztratí“ svým rodičům, což je kritika chování mnoha rodin. Každý okamžik filmu nabízí pohled do Buňuelova symbolismu. Osudy lidí se ve filmu rozpojily a pokud se střetnou, zbloudí do zvrácených podob, které už nepřekrývá noblesní zdání osvojené uměřenosti jako v Nenápadném půvabu buržoazie nebo v Andělu zkázy. Fakt rozpadu se ve filmu projevuje i rozbitím příběhu do relativně samostatných, neuspokojivě pointovaných částí, a dále nepřítomností hlavního hrdiny, který by procházel celým filmem. Jednotlivé postavy se ve filmu objeví, aby následně svou úlohu nositele děje předaly další osobě a už se na scéně neobjevily. Osnova ochromeného světa je nehybná: vyprávění nikam nevede, nikam nemíří, omezuje se na pouhé přiřazování epizod, které si mohou vzájemně vyměnit místo a kteroukoli z nichž může film skončit.