Mexický režisér Guillermo del Toro se před deseti lety uvedl v Hollywoodu snímkem Mimic, standardní žánrovou variací na hororový thriller s „hmyzáckým“ vetřelcem v hlavní roli, který tehdy prošuměl i českými kiny. Tvůrcovu zručnost v navození hororové atmosféry a jeho zálibu v temných bizarních příbězích nicméně využili producenti jak v případě sequelu Blade II (2002), tak komiksového Hellboye (2004). Zatím nejlépe se del Torův režisérský um a cit pro temné příběhy osvědčil u pohádkově hororové fantasy Faunův labyrint (2006), za který ho festivaly i kritici zahrnuli sprškou cen (s třešničkou na dortu v podobě tří Oscarů). Vítězné tažení filmu zahrnuje i nemilosrdný soud diváků; na sledovaném portále imdb.com vynesla aktuální divácká přízeň tento snímek na 47. místo žebříčku nejlepších filmů všech dob. Zajímavé je, jak se Faunův labyrint (s vlastním autorovým scénářem) přibližuje poetice a rytmickému fázování komiksu více, než předchozí Hellboy (na námět kultovního komiksu Mikea Mignoly). Je to mimo jiné i další důkaz, jak se vize dokonale věrného přepisu komiksu (na čemž tak grandiózně ztroskotalo Sin City) ukazuje být pro hrané filmy slepou uličkou. Faunův labyrint pracuje s jednotlivými přechody mezi sekvencemi pomocí střihu, který připomíná předěl jednotlivých komiksových políček. Co se týče obsahu, nebyl Guillermo del Toro nikdy novátorským scenáristou a jeho poslední film jen drobně variuje tentýž motiv, který použil již před šesti lety ve snímku El espinazo del diablo (Ďáblova páteř). V roce 1944, v době končící španělské války, přijíždí těhotná matka s dcerkou Ofélií za svým novým manželem, despotickým kapitánem falangistické jednotky v horách. Ofélie se v nedalekém kamenném labyrintu setká s faunem, který jí řekne, že je ve skutečnosti ztracenou princeznou, dcerou podzemního krále… Film si diváka postupně podmaňuje zcela plynulými přechody mezi pohádkovým světem (který ale v hororových pasážích s přehledem vyděsí i dospělé) a realitou – ta je ovšem vykreslena v také dost symbolické rovině. Faunův labyrint trochu připomene Gilliamův nemastný film Krajina přílivu, který by mohl dopadnout stejně nevšedně jako del Torův snímek, kdyby Terryho Gilliama tak zásadně nezradila jeho vlastní režie. Del Toro skvěle zkombinoval plynulou hladkost hollywoodského vyprávění se svou obsesí hororových světů, surrealistických vizí a obrazového perfekcionismu. Výtvarně originální řešení filmu je jednou z lahůdek především pro ty, kteří ve filmech hledají hlavně obrazy (všechny tři sošky Oscara ostatně snímek dostal za technické kategorie nejlepší kamera, výprava a masky). Hereckým objevem je třináctiletá Ivana Baquerová v roli Ofélie, která připomene kouzelnou Anu Torrentovou ze starších Saurových filmů. Vrchovatě si ale film užívá především Sergi López jako sadistický kapitán Vidal. Po jemném milenci z Pornografického vztahu (1999), nepodařené figuře v Harry to s vámi myslí dobře a jednorozměrně úlisném Juanovi ve filmu Špína Londýna se López konečně představuje českému publiku jako skvělý herec ve vrcholové formě – a v neodolatelně záporné roli.