„Když jsem se konečně vrátila domů a spatřila rodiče, málem jsem je nepoznala. Strašně se za tu dobu změnili,“ svěřuje se po návratu do rodného Mostaru Svjetlana Sontagová své nejlepší kamarádce, režisérce Claudii Tosiové. Svjetlana odjela z Bosny hned po vypuknutí války a své rodiče viděla až po dlouhých dvanácti letech. Během té doby si s Claudií mnohokrát telefonovala. Líčila jí spokojený život v předválečném Mostaru, problémy spojené se zakotvením v nové zemi a obavy o osud svých blízkých během války. V netradičně pojaté road movie využila režisérka tyto hovory jako osobitý komentář k poeticky laděným a místy záměrně se opakujícím záběrům ze své cesty napříč Bosnou. Nezahojené jizvy válkou zpustošené krajiny a stále živé vzpomínky zpovídaných lidí na prožitá utrpení jsou podkresleny melancholickou hudební kulisou zdařilého soundtracku.