Snímek dánského režiséra Michaela Klinta splňuje pravidla „dogumentarismu“, sepsaná Larsem von Trierem. Jestliže měl manifest Dogma proměnit vyprávění fabulované kinematografie, tak další kodex chce očistit dokumentaristiku od nánosů, které ji činí nevěrohodnou a nepravdivou. Režisér musí úvodem filmu obhájit jeho obsah: Michael Klint varuje diváky před hrůznými obrazy, které líčí situaci v dětské nemocnici v severní Nigérii, kde se léčí pacienti s vážným gangrenózním onemocněním zvaným noma. Noma znamená rozpad měkkých obličejových tkání. Tvář se rozpadá snětí a tento nezvratný proces je také znamením neschopnosti lidstva globalizovaného světa vzájemně si pomoci. Zdálo by se, že tam, kde jsou láhve od Coca-Coly, budou i levné léky – ale tak tomu není. Tíživost zprávy je vložena do konceptu, který chce, aby všechno, co je zachyceno, zůstalo zároveň viditelné. Vidíme tak děti, které už musejí umírat, a my můžeme hodinu po hodině sledovat postup nemoci. Spojení bídy třetího světa a strukturního experimentu ovšem přináší neklid etického diskursu… (text: Petr Kubica)