Osmačtyřicetiletý brazilský režisér Walter Salles se na pomyslném filmařském vrcholu ocitnul v roce 1998. Tehdy se jeho snímek Hlavní nádraží stal nečekaným hitem festivalů (Zlatý medvěd z Berlinale, sošky ze San Sebastiánu či Havany), výročních cen (Zlatý glóbus, nominace na Oscara) i široké distribuce; uveden byl nakonec ve více než 30 zemích. Hlavní nádraží ukázalo, jak se také dá pojednat příběh, kterému se od dob oscarového úspěchu Jana Svěráka uvyklo říkat „koljovský“. Původně dokumentu se věnující filmař obdařil road movie o zprvu nechtěném svazku staré penzistky s osiřelým chlapcem silou přesvědčivosti, známou z neorealistických děl. Film zachycuje divokou živelnost Ria de Janeira i zemitý brazilský venkov, kterým dvojice projíždí. V kontrastu s dokumentaris­tickou věcností zapůsobí mocným dojmem mystická sekvence z náboženské slavnosti, kdy se kamera spolu s hrdiny ocitne uprostřed hypnotizovaného davu zpívajících poutníků. V letošním Cannes se Walter Salles připomněl projektem Diarios de motocicleta, zachycujícím pouť mladého Ernesta „Che“ Guevary do srdce Amazonie.