Z filmové režie francouzského tvůrce Patrice Chéreaua byla dlouho cítit divadelní přepjatost (např. u nás uvedená díla Královna Margot, Kdo mě má rád, pojede vlakem), které se režisér rázně zbavil až svým opusem Intimita. Podle povídky Hanifa Kureishiho inscenoval Chéreau příběh dvou anonymních milenců, ve kterém vzkřísil známá provokativní témata evropské kinematografie 60. let. Výsledek zkoumání v zápase „sexuální pudy vs. společnost“ je očekávaný a film nenabízí nic nového, co by nám už neřeklo Poslední tango v Paříži (1972). Potěšitelné ale je, jakým způsobem do hlavního proudu uměleckého filmu znovu vstoupila pornografická tematika. A to docela dost odvážně na to, že Intimita získala tři ocenění včetně hlavní ceny Zlatého medvěda na MFF Berlín v roce 2001. Režijním vítězstvím je pak formální stránka snímku. Chéreau se pečlivě soustředil na vizuální kvality neturistických zákoutí anglické metropole – z Intimity přímo dýchá lehce špinavý a hodně hříšný Londýn.