Z hvězdné trojice kanadských filmových režisérů, známých i mimo hranice vlastní země (Cronenberg-Egoyan-Arcand), je posledně jmenovaný ten nejméně nápadný. Na rozdíl od vizionářství Davida Cronenberga a magické atmosféričnosti Atoma Egoyana ctí québecký rodák Denys Arcand především obsah, jenž je tlumočen střídmou formou. Zvláštní slabost pro něj má canneský filmový festival, z něhož si Arcandovy chytré snímky pravidelně odváží ceny: za Úpadek amerického impéria (1985) Cenu FIPRESCI, Ježíš z Montrealu (1989) získal Cenu poroty. Invaze barbarů (2003) přidala k Ceně za nejlepší scénář i ocenění za ženský herecký výkon (nemluvě pak o sošce Oscara). Namísto oslňující filmařiny Arcandův snímek oslňuje lehkostí sociologické sondy, kde režisér trefně komentuje kanadský zdravotnický systém, nabubřelé „západní“ uvažování o dějinách či pozdní vystřízlivění jedné generace intelektuálů z jejich opojení rudým šátkem revoluce. Syžet filmu je postaven na cestě, kterou k sobě musí nalézt navzájem odcizení syn s otcem, jenž neodvolatelně umírá na mozkový nádor v montrealské nemocnici.