Nejprůzračnější dílo korejského režiséra Kim Ki-duka; zároveň tento snímek představuje v jeho filmografii jasný předěl. Impulsivní režijní rukopis s hrubými tahy a explozivním násilím, typický pro Kim Ki-dukova dřívější díla, zcela ustoupil duchovnímu prozření. Tomu odpovídá i nečekané režijní zklidnění a poklidná „zenová“ atmosféra. Ve skromné buddhistické svatyni uprostřed horského jezera vychovává stárnoucí mnich malého chlapce. Střídající se roční období odpovídají jednotlivým životním úsekům, které si člověk musí projít, než nahlédne neměnnou zákonitost lidského cyklu… Minimalistický příběh o splývání člověka s přírodou je poetickou filmovou meditací. Natáčelo se u jezera Jusan v provincii, kde režisér prožil své dětství. Dva roky tvůrce strávil v buddhistickém chrámu a přijetí nauky dokládá Kim Ki-dukova herecká účast (postava zmoudřelého mnicha). Od tohoto snímku režisér točí díla prodchnutá podobným duchovním poznáním, kterým nás smiřuje především se sebou samými.