Dlouze očekávaný film Andrzeje Wajdy má hned několik rovin a nelze jej odbýt jednou větou. Samostatným životem si žije film jako událost, kdy se do veřejné debaty vrací trauma staré téměř sedmdesát let. Smyslem díla je tak i národní zadostiučinění, kdy je nejslavnějším žijícím polským režisérem natočen film o smutně proslulém masakru polských důstojníků v katyňském lese. Privátní rozměr této události dodává vědomí o osudu Wajdova otce, který skončil právě v tomto masovém hrobu u Smolenska – snímek tak nabývá i velmi intimní povahy, která je zmiňována snad ve všech recenzích. Polská veřejnost má zvláštní smysl pro hrdé masírování historického ega a v tomto ohledu lze sousední kinematografii jen s tichou závistí pogratulovat, že Katyň režíroval Andrzej Wajda. Dvouhodinová historická rekonstrukce provede diváka od zoufale nemoderní připomínky „klasické režie“ (válečná léta 1939–1940) přes dramaturgicky odvážný úkrok stranou (vylíčení statusu quo po roce 1945) až po závěrečnou syrovou patnáctiminutovku, která nemá ve Wajdově filmografii obdoby. Mnoho diváků jistě zmate režisérovo rozhodnutí opustit po první hodině pevně sledovaný osobní příběh hlavního hrdiny a rozvinout druhou samostatnou linii. Ta je lekcí z historické paměti a velmi blízce připomene tuzemským návštěvníkům obdobnou hru na pravdu v ČSSR po roce 1968. Stejně jako se u nás stal souhlas s bratrskou pomocí vojsk varšavské smlouvy vstupenkou k další kariéře, tak Wajda ve velmi pozvolném tempu vykresluje, jak bylo Polsko po roce 1945 infikováno propagandou o německé vině za události v Katyni. Říci obecně známou pravdu tehdy znamenalo nedostat se na školu, přijít o práci, být zastrašován či mučen. A v momentě, kdy je divák téměř uspán tímto „historickým výkladem“, nadechne se Wajda k chladně monstróznímu finále, vrací se k původnímu hrdinovi a detailně zobrazuje události masakru. Bestialita ruské popravčí čety nespočívá v šíleném pohledu či zkrvavených očích, ale právě v odosobněném mechanismu nacvičených (a podivně anonymních) pohybů, kdy jsou polští vojáci jeden po druhém vražděni jako na pečlivě organizovaných jatkách. Film je tak doslovným komentářem k jedné z nejtemnějších kapitol druhé světové války; SSSR dlouhá desetiletí sváděl vinu na hitlerovské Německo a teprve v roce 1990 oficiálně připustil, že jde o zločin stalinismu. Rusko tyto otřesné události, kdy bylo v průběhu jara 1940 na různých místech (Katyň nebyla jediná) povražděno přes 20 000 vojáků a prominentních vězňů z řad polské inteligence, nikdy neuznalo jako genocidu řízenou státem a dodnes odmítá vydat k případu všechny dokumenty. Katyň je stále kostlivcem ve skříni rusko-polských vztahů a dvaaosmdesátiletý Wajda to svým filmem jen velmi jasně připomněl.

www.postmortem.netino.pl