Larry Clark v klíči záměrně vyhrocených studií neúnavně mapuje temnější podoby života americké mládeže. Kids (1995) měly poukázat na neexistující morální vědomí mezi “dospívajícími dětmi” jasně definované sociální skupiny z velkoměstského New Yorku, skutečnou událostí inspirovaný příběh partičky teenagerů z Floridy s názvem Bully (2001) v ČR raději nikdo nedistribuoval a z Kena Parka (2002), odehrávajícího se v californském městečku Visalia, se najednou většině kritiků zvětšil ukazováček (“Pozor, pornografie! Pozor, nemorální!”). Využívaje opět scénáře Harmonyho Korinea, navíc v režisérské spolupráci s Edem Lachmanem, obžaloval Larry Clark střední generaci rodičů, jejichž dusivý, nenáviděný či naopak nevšímavý postoj k potomkům je tím pravým zlem. V kontrastu k temnému vyznění předchozích dvou filmů je Ken Park na konci nečekaně prosvětlen optimismem (nádherná sekvence oslavy přirozené slasti ze sexu). K tomu se ale příběh musí probít přes scény brutálně rigorózní výchovy jediné dcery Peaches zahořklým vdovcem, nenáviděného soužití Tatea v domě se svými prarodiči, Shawnova paralelního sexuálního vztahu s Hannah i její matkou či provalení homosexuálního vztahu machistického otce k synovi Claudeovi (se zásadní, a jen na první pohled vtipnou hláškou: “Nobody loves me.”). V zorném úhlu úzkoprsejšího diváka má film bohužel jen jednu rovinu: “šokantní” obraz průběhu ejakulace, scéna felace, detail ženského přirození, vystřelení mozku v přímém přenosu, erekce dostavující se s vraždou prarodičů…