Zhang Yimou, čelný představitel tzv. Páté generace a sběratel festivalových ocenění se postupně začleňuje do mainstreamové produkce. Už film Hrdina způsobil pozdvižené obočí u té části kritiky, která za vrcholná díla považuje Rudé pole, Ju Dou nebo Zavěste červené lucerny. U Zhanga ale můžeme vysledovat něco, co je patrné i v posledních filmech Olivera Stonea nebo Miloše Formana: Čím starší tvůrce je, tím „mladistvější“ a formálně uvolněnější jsou jeho filmy. Klan létajících dýk ale představuje určité oslabení Zhangovy vizuality a až kaligrafické promyšlenosti záběrové kompozice, i když i zde se dočkáme omračujících sekvencí, z nichž na prvním místě stojí choreograficky dokonalé tanečně-bojové číslo slepé Mei (Zhang Ziyi, která po vedlejší úloze v Hrdinovi získala statut hlavní ženské hvězdy). S Klanem létajících dýk však také došlo k umenšení tvůrčí osobitosti čínského filmaře ve prospěch díla přijatelnějšího pro euroamerický okruh diváků. Zásluhou nového Zhangova filmu je však zejména zdůraznění skutečnosti, že i žánr „kung-fu“ filmů může být záležitostí, která rozšiřuje estetický a myšlenkový obzor svého vnímatele.