Půvabná Séverine navštíví jeden z elitních anonymních nevěstinců a počne se v odpoledních hodinách věnovat, bez nároku na honorář, sexuální službě. Nešikovný chlad učenlivé bledé krásky je od počátku její nejpřitažlivější devizou a přitahuje pozornost vybíravých návštěvníků, kteří jí dávají přednost před rutinními kolegyněmi. O realitě či nerealitě zobrazených událostí nemá smysl uvažovat, neboť pro poznání Séverininy osobnosti jsou obě oblasti stejně důležité. Jenomže řekneme-li osobnost, musíme hned vzít v úvahu, že v Krásce dne je tento fenomén něčím velmi speciálním: Séverine totiž prochází jednotlivými akty svého příběhu jakoby duševně nedotčená, stále táž, chladná, z rafinované dáli pozorovaná kráska s panenskou tváří, vlastně jakési velmi pohledné a křehké monstrum, což je v úžasném paradoxu k zevrubným průhledům do její fantazie a jejích činů. Záhadná kráska žádnou úzce individuální psychologii nemá, je spíše chodícím jevištěm tajných tužeb. Více než konkretizovanou lidskou bytostí je důmyslně sestaveným přehledem ženské sexuální představivosti. Odosobnění ústřední postavy souvisí i s Buňuelovou snahou nevyhovovat konvenčnímu vkusu, žádajícímu milostnou zápletku – projekci dvou pocitů, vášně a „zakázaného hříchu“. Kráska dne zůstává i v pohledu moralisty pohoršlivou, střízlivě konstatující studií erotických přání, podávanou ovšem s mrazivou ironií a bez pornografických tělesných indiskrecí.