Filmová verze pátého dílu z televizního cyklu Dekalog začíná být součástí vícegenerační divácké paměti: tento Kieslowského nejtíživější snímek vstoupil do naší distribuce zkraje devadesátých let a v několika vlnách se k němu vztahovala vždy další dorůstající generace „klubistů“. Film se hraje dodnes a zásadní iniciační zážitek s ním pravděpodobně učiní opět noví diváci. Není nezajímavé, že síla spousty děl polského „kina morálního neklidu“ vyprchala jak pára nad hrncem a svou dobovou rétorikou se zašifrovala sama v sobě. Krzysztof Kieslowski se musel dotknout něčeho nepodmíněného, co sice může, ale také nemusí být vázáno na standardní humanistický kolorit (sebe)interpretace této kinematografie. Ostatně, úvodní záběr oběšené kočky kdesi uprostřed jednoho varšavského sídliště slibuje více ateistům, než fandům Desatera. V příběhu jednoho absurdního zločinu, po kterém následuje stejně absurdně představený trest smrti, rozebral Kieslowski veškeré černobílé vysvětlení na jednotlivé součástky. A učinil tak i za pomoci postupů, z jejichž obvinění ho chrání aura kanonického autora, ale např. takovému Larsi von Trierovi jsou omlacovány o hlavu po každém filmu jako „vysoce manipulativní“. Velmi skličující je na Kieslowského díle rozpor mezi pozitivistickou daností příběhu a transcendentním stylem vyprávění. Na jedné straně oprýskané sídliště, umývání auta, smotaný lodní provaz, mechanický prodej chlebíčků v bufetu – ve střihu i zvuku filmu nic než vykazatelná odpsychologizovaná fakta. Na straně druhé jsme kamerou hned od začátku přinuceni akceptovat přítomnost vyšší moci: obraz je na krajích nepatrně upraven do oválného tvaru (pozice božího oka) a snímání lidských postav je často vedeno z nadhledu, který neodpovídá hledisku lidské bytosti (dojem z tohoto nezvyklého postupu je nezřídka označován jako „tajemství“). Režisér veškerou realitu ukazuje jako soubor nutně a neodvolatelně podmíněných vztahů; vše se muselo odehrát přesně tak, jak se odehrálo – což je jednoduše děsivé.