Filmy italského režiséra Piera Paola Pasoliniho si nemalá část diváků pamatuje především kvůli otevřené sexualitě – tlumočené zpravidla prostřednictvím neherců se zvláštní fyziognomií. Rozvernější tón si diváci v tomto smyslu neomylně našli v Pasoliniho filmech Dekameron (1970) a Canterburské povídky (1974), prvních dvou dílech z režisérovy zamýšlené „trilogie života“. Tu v roce 1974 uzavřel nezařaditelný snímek Kytice z tisíce a jedné noci. Pasolini se volně inspiroval známým cyklem arabských příběhů Pohádky tisíce a jedné noci a zdůraznil – v evropském povědomí potlačovanou – mysteriózní erotickou atmosféru předlohy. Na rozdíl od předchozích dvou děl „životní“ trilogie se tímto filmem nese především osudová baladičnost a výtvarně exotická ornamentálnost scén (exteriéry se natáčely v Etiopii, Jemenu, Íránu a Nepálu). Divácká odtažitost snímku je výsledkem oddramatizovaného etnografického pohledu režiséra. Zvláštnost tohoto výsostně artového Pasoliniho filmu ocenila porota na festivalu v Cannes v roce 1974, která snímku udělila Zvláštní velkou cenu Stříbrnou palmu.