Lesní chodci jsou filmovou kronikou dvou generací českých tuláků, zabírající přibližně období od šedesátých let do současnosti. Zatímco programové rebelství Rufuse a Čerčila nakonec zbloudí do hořkosměšného konce, dává Vojnár jejich dětem střízlivou naději zbavenou tíživých iluzí vlastních otců. Vnějškové znaky doby režiséra nezajímají, proto je leckdy obtížné časově lokalizovat děj filmu. Ivan Vojnár také rezignoval na nutnou vizuální proměnu filmových hrdinů; v jeho koncepci se realita nádražní hospody v Ústí nad Labem sedmdesátých let prolíná s realitou dnešní. Ctitele logické dějové návaznosti rozzlobila například scéna, kdy jeden z hrdinů uprostřed filmových 70. let vytáhne z kapsy článek z Literárních novin devadesátých let. Velkou polemiku vedou Lesní chodci s pivním mýtem, paradoxně právě prostřednictvím hospodského tlachu. Při premiérovém uvedení filmu za osobní účasti režiséra v našem kině před půldruhým rokem se Vojnár v následné debatě vyznal z osobní zkušenosti se zobrazovaným prostředím. („Neromantizuji českou hospodu, nesympatizuji s hrdiny povaleči. Nijak to prostředí neobdivuji, myslím, že je to prokletí.“) Druhý hraný film českého dokumentaristy má nevídaně polyfonní stavbu a básnickou podmanivost neokázalého filmaře. Jako reflexe jistého stavu vědomí jsou Lesní chodci velmi antiiluzivním dí­lem.