Svůj třetí snímek plný oslňujícího filmařského umu natočil P. T. Anderson jako osmadvacetiletý. Výchozí situační půdorys propletení osudů několika postav žijících na losangeleském předměstí vedl ke srovnávání díla s Altmanovými Prostřihy (1993). Magnolie ale civilní tón a náhodné překřížení životů hrdinů v Prostřizích otáčí o 180°. Nic jako náhoda neexistuje, svět je propletenou sítí vazeb a podivných okolností a právě poznání předurčenosti je první podmínkou k vyrovnanosti (píseň Aimee Mannové Wise Up). Hlavní protagonisté jsou chyceny do pasti generačních vztahů, kde rodina je spolehlivým zdrojem smutku, křivd a nepochopených přání. Jen policista Jim a ošetřovatel Phil jsou vně tohoto kolotoče, utpení druhých ale vstupuje do jejich světa pracovního (a posléze i osobního). Možnost až zpětného potvrzení skutečného významu určité události má paralelu v rámování příběhu předpovědí počasí, která občas zklame. Magnolia obsahuje nádherné scény, ve kterým sama dává na odiv svou vyprávěcí strukturu, přinesla Tomu Cruisovi životní (neboť sebeparodickou) roli a nám všem sílu odpuštění.