Cesty umělců jsou křivolaké, a že italský režisér Bernardo Bertolucci, šokující v roce 1972 většinové publikum svým nesmiřitelným anarchistickým šklebem s famózní hereckou dvojicí Brando-Schneiderová, natočí o dvacet let později v podstatě didaktického průvodce základními pojmy buddhistické filosofie pro západního diváka, by si po premiéře Posledního tanga v Paříži tipnul asi málokdo. Jeho Poslední císař (1987) ztvárnil suverénním filmařským způsobem smutný životní osud posledního čínského monarchy Pchu I (se kterým nešlo nesympatizovat) a zcela ovládl ceremoniál americké akademie s 9 získanými soškami Oscara. Koncept “velkého plátna” použil Bertolucci i v případě Malého Buddhy a světem Orientu provedl diváka ve dvou vypravěčských liniích. V civilně pojatém příběhu sleduje americké rodiče v Seattlu, v jehož malém synkovi objevil buddhistický mnich Kenpo možného kandidáta na převtělení lamy Dordžeho, druhá linie je barvitou rekonstrukcí života prince Siddhárty před dva a půl tisíci lety. Osvědčený model rozmáchlého eposu, propleten s peripetiemi rodiny Conradů nasnímanými v klasické obrazové šedi velkoměsta, napodruhé příliš neoslnil, film nezískal jedinou oscarovou nominaci a režisér se po třech letech uklidnil natočením komorního dílka Svůdná krása. Obsazení Keanu Reevese do role Buddhy přímo provokuje k úvaze o jakémsi requiem za žánrem těžkopádného výpravného eposu, v němž v polovině své pomalu stoupající kariéry účinkuje herec, jenž se pak stane ztělesněným symbolem totálně odlišné kinematografie (matrixovská trilogie), určující současný kánon (nejen) hollywoodského filmu. Kouzelná je v tomto smyslu reakce jednoho švédského diváka na imdb.com z února 2000: “How could they cast Keanu Reeves as Siddharta Gautama? It\‚s unbelievable. Weird. Stupid. It\‘s like putting ketchup on fish.” Hrají: Keanu Reeves, Ying Ruocheng, Chris Isaak, Bridget Fonda aj.