V předtuše atentátu na svou osobu nahrál Harvey Milk v listopadu 1978 svou politickou závěť na magnetofonový pásek. 27. listopadu byl tento první otevřeně homosexuální politik, který byl zvolen do sanfranciského zastupitelstva, chladnokrevně zavražděn. Americký (homosexuální) režisér Gus van Sant natočil o třicet let později životopisný film o Harvey Milkovi, který rámuje právě jeho nahrávkou politické zpovědi. Film na osobní rovině líčí Milkův život od příchodu do San Francisca v roce 1970 až po osudný atentát. Hrdinovo vytrvalé politické snažení je také rekonstrukcí ducha USA 70. let, kdy vzrůstající emancipace menšin (nejen homosexuálních) ostře narážela na zakódovaný konzervativismus bílé Ameriky. Po formálně ryze experimentálních dílech z poslední doby (Paranoid Park, Poslední dny, Slon) vytvořil Gus van Sant tento film jako špičkovou ukázku mainstreamového kusu. Všechny formální finesy (archivní dokumenty, ruční kamera, mezititulky…) režisér skládá do plynulého dvouhodinového obrazu, v němž není nic „divácky nevstřícného“. Popularitě snímku jistě prospěl Oscar pro Seana Penna v titulní roli; i bez plešaté sošky je ale zřejmé, jak výjimečný je Pennův výkon. Zvláště pokud ho podal herec, který proslul machistickými rolemi testosteronových drsňáků a jeho fyziognomie je přímo spjatá s esencí mužnosti.

Film jako Milk by si měl festival Mezipatra dát do štítu – je formálně zajímavý, nemá komplexy, nepotřebuje se pitvořit, je společensky sebevědomý. Milk homosexualitu obhajuje jako něco zcela přirozeného a v „osvětovém“ působení na majoritní společnost vykoná víc práce než tucet jurodivých filmových hříček, kde je homosexualita „zajímavou