Jeden ze Cinepurem vybrané desítky nejlepších filmů, co se loni objevila v českých kinech, je nejnovější snímek belgické filmařské dvojice bratrů Dardennových. Žánrem režisérů, kteří původně začínali jako dokumentaristé, jsou sociální a psychologická dramata. Nejčastěji v jejich filmech vystupují imigranté, lidé z prostředí na okraji, kteří se ocitají ve vyostřených situacích. I Lorna. Lorna je Albánka, do Belgie se dostane díky fingované svatbě s feťákem Claudym. Její sen je založit si se svým přítelem malé bistro. Claudy, původně jen někdo, díky komu získala možnost žít v západní Evropě, však začíná v jejím životě hrát čím dál větší roli. Podle plánu se měl předávkovat, aby mohl zlodějíček Fabio Lornu nutit do svatby s ruským mafiánem. Claudy však fetovat přestává, s Lornou se sbližuje a ta se snaží Fabia přesvědčit, že Claudyho smrt není nutná. Film je natočeným strohým, skoro dokumentárním stylem, i statickou kamerou a absencí hudby se Dardennovi řadí mezi nekompromisní evropské tvůrce artových filmů.

Táňa Zabloudilová

Belgické režisérské duo bratrů Dardenneových je tak „artové“, že už artovější být nemůže – dvounásobní držitelé Zlaté palmy z canneského festivalu (1999 a 2005), miláčci kritiků vytříbeného vkusu, nekompromisní zastánci ultrasyrových příběhů sociálních outsiderů. Výjimečná úspěšnost jejich filmů využívá mezi západním publikem i nepřiznaný masochistický sklon při sledování osudů životních vyděděnců z „nerozvinutých“ zemí. Zvláštní sociální stud (z toho, že máme práci, zdravotní pojištění a spoustu krásných butiků na Vaňkovce) možná chytne i české diváky při sledování novinky Mlčení Lorny (2008). Tentokrát bratři Dardenneové překvapivě neudeřili svou pověstnou ruční „superšestnác­tkovou“ kamerou, která pronásleduje každý pohyb herců. Strohý příběh albánské dívky, žijící v Belgii svůj sen o otevření vlastního snack baru, je snímán z chladného odstupu 35mm kamery. Oproti nešťastnému konci předchozího filmu Dítě (2005), kde mělo následovat něco jako náznak smíření a odpuštění, se Dardenneové opět vrátili ke své trademarkové značce: otevřenému, mnohoznačnému a depresivnímu konci. Zde nově s klavírní podkresbou (což by bylo v jejich dřívějších snímcích něco nemyslitelného), která podtrhnula nevyřčenou psychickou labilitu hlavní hrdinky. Odpustit si musíme sami, Dardenneové to v Mlčení Lorny za nás rozhodně neudělali. Film získal na loňském canneském festivalu Cenu za nejlepší scénář.