V roce „bratrské návštěvy“ sovětských tanků v ČSSR natočil španělský režisér Luis Buñuel svůj dlouho zamýšlený film Mléčná dráha. Realizoval ho ve Francii (a s francouzskými spolupracovníky), kde dlouhodobě pobýval kvůli cenzuře a nepřátelskému naladění ve své rodné zemi. Základem sarkastické komedie Mléčná dráha je zesměšnit fanatismus. Režisér vždy nabídne jedno ze šesti základních dogmat katolické nauky a ukáže k nim kacířský protipól. V symbolickém příběhu putování dvou tuláků z Paříže do španělského poutního místa Santiago de Compostela se tak mísí postavy napříč staletími. Hrdinové potkávají Ježíše Krista, ávilského heretika Priscilána či markýze de Sade. Tvůrce se závěrečným titulkem hájí, že všechny texty a citace (včetně heretických postav) jsou pravdivé a pochází z Bible, teologických spisů a církevních dějin. Písmo tak Buñuel představuje jako vzájemně protikladný – a člověku nepřátelský – text a jeho škleb míří především ke katolické církvi. Režisérův vrcholně kacířský film (kterých má ostatně ve své filmografii víc než dost) uvedl u nás Projekt 100 v roce 2003.