Kontroverzním filmařům se často stává, že jsou prestižními cenami zahrnováni až tehdy, když odezní jejich provokativní duch raných děl. Najednou jsou obklopeni přízní i těch diváků, kteří by se na ně před deseti lety dívali skrze prsty. Španělský filmař Pedro Almodóvar se do této fáze dostal dvojicí filmů Vše o mé matce (1999) a Mluv s ní. Obě díla získala Oscara (první za nejlepší zahraniční film, druhé za původní scénář), Zlatý Glóbus, Césara a nespočet dalších ocenění. Ale zatímco snímek Vše o mé matce opravdu připomínal chudokrevnou verzi dřívějších Almodóvarových expresí, v následujícím filmu Mluv s ní režisér plně přijal pravidla hry „respektovaného“ umělce. Příběh ošetřovatele Benigna a argentinského novináře Marca, které spojí hluboké kóma dvou milovaných žen, je tak krásně natočenou verzí soap oper, až svým šalebným obrazem mate. Sami sebe mohou citlivější diváci spatřit v divadelním hledišti na začátku a konci filmu. Právě tam (při scéně představení moderního baletu) ukázal režisér pravou podstatu dojemných podívaných, kterým namísto ironie sedí opravdu spíše kapesník.