Poslední film Stevena Spielberga, který vypráví o odvetné akci tajného izraelského komanda za teroristický čin Palestinců na mnichovské olympiádě roku 1972, sklidil v prvních ohlasech povětšinou vlažné až odmítavé reakce. Je asi skutečně těžké sloučit obě na první pohled velmi schizofrenní režisérské polohy Stevena Spielberga. Na jedné straně oddechová „kvalitní zábava“ v duchu uhlazeného hollywoodského světonázoru (Terminal, Catch Me If You Can), na straně druhé čím dál temnější projekty s neobyčejnými myšlenkovými přesahy (Minority Report, A.I. Artificial Intelligence). Dosud však vždy – i v případě těchto temnějších filmů – zůstávala pro amerického režiséra posvátná instituce rodiny. Lpění na rodinných vazbách tak přinášelo kýčovité happy endy, které tupily vyznění pronikavých příběhů (naposledy byla takto „zabita“ Válka světů). Mnichov není definitivním rozřešením tohoto střídání vážných a nevážných poloh; na rok 2007 je už ohlášen Spielberův film Indian Jones 4 a ve fázi příprav je též „Abraham Lincoln Project“, který pravděpodobně utuží ideály americké demokracie. V čem je ale Mnichov jedinečný a proč ho lze právem označit za režisérovo přelomové dílo, je zcela nečekané rozmetání základní „rodinné“ ideje Spielbergovy dosavadní filmografie. V příběhu pětice izraelských agentů, mstících se na vybraných palestinských cílech za mnichovskou tragédii, je zásadně nalomena důvěra v instituci rodiny i státu. Izrael tímto filmem zcela určitě ztratil ve Spielbergovi „svého“ režiséra: Mnichov totiž podkopává základní tezi (vzdorovat zlu zlem), na které je postavena celá zahraniční politika židovského státu vůči okolním arabským zemím. Je zajímavé, jak je režisérovi vyčítána myšlenková plochost (kdy film má ilustrovat jednoduchou poučku, že násilí plodí zase jen násilí), aniž by se oceňovalo obecné gesto, s jakým vstoupil příkladně mainstreamový tvůrce do žhavého centra aktuálních politických debat. Pokud dnes něco Amerika opravdu potřebuje, pak je to subjektivní angažovanost známých jmen. Obrazovým ztvárněním příběhu ze sedmdesátých let minulého století Mnichov nepřímo odkazuje k tehdejší vlně relativizujících filmových děl, která šla přímo proti oficiálním postojům státní ideologie. Také Mnichov funguje jako dialogický film, který dává prostor různým hlediskům. Spielberg během snímku zcela převrátí původní optiku inscenovaného teroristického aktu (zlí Palestinci a ubozí Izraelci), jehož jednotlivé fáze prochází celým filmem. Tyto výjevy se prolínají s vizemi hlavního hrdiny, izraelského agenta Avnera, jehož původní odhodlání a přesvědčení o správnosti odvetné akce postupně střídají pochyby, únava a psychické vyčerpání. „Zdlouhavý“ divácký pocit při sledování Mnichova přesně vystihuje postupné Avnerovo duševní rozpoložení, kdy hrdina apaticky pozoruje narůstající počty civilních obětí a ztenčující se základnu svého týmu. Zde už není místo pro žádný happy end a film končí v hluboké skepsi.