Proslulá satira na dehumanizaci a věk strojů bývá občas vnímána jako „poslední velká němá filmová komedie“. S jejím rytmem a břitkostí humoru, který se vyžívá v ironizování továrního systému a staví lidské bytosti do role poslušných robotů, kontrastuje realizační náročnost díla. Chaplin svůj snímek připravoval tři roky, aby se po jeho uvedení dočkal nařčení z plagiátorství ze strany produkční společnosti Tobis, která produkčně zaštítila tematicky příbuzné dílo Reného Claira Ať žije svoboda! * Právní spor byl však záhy urovnán Clairovým prohlášením, v němž konstatoval, že je pro něj poctou, pokud se americký filmař inspiroval jeho dílem. Chaplinův odpor vůči zvukovému filmu se projevil i zde, i když už v poněkud kompromisním náhledu: Tulákův hlas v *Moderní době zazní v podobě mumlavé písničky, ale hudba, zvukové ruchy a „hlasy“ strojů již vyznívají jako nedílná součást tvůrčího záměru. Film zaznamenal ohromný úspěch v USA, ale v Německu a Itálii byl zakázán jako nástroj komunistické propagandy. V Sovětském svazu, kde Stachanovci dramaticky zrychlovali výrobu, byl úspěšný výrazně méně.