Dead Man (1995) amerického režiséra Jima Jarmusche je film, který vzala za svůj komunita klubových fanoušků. Po české premiéře (léto 1996) se Mrtvý muž zakrátko stal nepřehlédnutelným iniciačním zážitkem s generační příchutí, pak nutnou výbavou intelektuálněji založených diváků, až se nakonec ze snímku vytvořil film-mýtus. Mrtvý muž oslovil i širší část publika, než jen zapálené vyznavače jarmuschovské směsi komiky a odcizenosti. Zatímco předchozí režisérovy filmy byly svázány specifickou melancholií pustých předměstí a špinavých ulic v bezčasí současnosti, Mrtvý muž ukázal Jarmuschův cit pro přírodní lokace; je zároveň jeho jediným filmem odehrávajícím se v historické době. Autorsky se vyčerpal též formát povídkového filmu (předchozí díla Noc na zemi a Tajuplný vlak), režisér proto použil kontury westernového žánru. Příběh úředníka Williama Blakea, který na konci 19. století jede za prací z rodného Clevelandu na Daleký západ (kde se ale souhrou nešťastných okolností stane pronásledovaným psancem), je ovšem právem nazýván „antiwesternem“. Městečko s pistolníky, saloonem a šéfem místních oceláren je představeno jako odpudivé centrum zvrhlého sexu, násilí a zla. Williamův útěk se obrací zpět proti směru amerického dobývání (východ-západ) a místo eliminace indiánského obyvatelstva se desperát věnuje zabíjení bělochů. Hrdinovým průvodcem po okolních lesích je ostatně svérázný indián Xebeče, který Williama Blakea považuje za mrtvého anglického básníka stejného jména. Ironickou destrukci hlavních poselství nejameričtějšího filmového žánru doplňuje řada typicky jarmuschovských gagů a hereckých miniatur. Výjimečně šťastná byla souhra nezávislého režiséra a hollywoodské hvězdy první kategorie – Jarmusch „vytáhnul“ z Johnnyho Deppa nejkoncentrovanější podobu jeho výjimečného talentu (povětšinou zneužívaného pro klauniády či lepkavé romance). Deppův Mrtvý muž je divácky jednou z nejsympatič­tějších postav vůbec. Z ušlápnutého úředníka se přes nechtěného psance postupně mění ve vyrovnaného muže, připraveného naplnit svůj osud; přesně v duchu indiánovy mystické filosofie. Tento méně zdůrazňovaný rozměr díla (nalézání duchovního smyslu své cesty) je zásadní a pozoruhodně se odráží ve formální stavbě filmu – od úvodní titulkové sekvence jízdy vlakem, přes scény pronásledování či horečnaté obrazy z horské vesnice až po závěrečné katarzní finále na břehu moře. Na hypnotickém účinku Blakeova putování má (kromě dokonalé černobílé kamery Robbyho Müllera) lví podíl geniální hudba Neila Younga. Známý hudebník se do příběhu doslova ponořil a pečlivě odstíněnou prací s vazbenou elektrickou kytarou (od takřka podprahového ševelení až po strhující zvukové hradby) přesně vystihnul hloubku filmu, který se nepodobá žádnému jinému. Dead Mana do českých kin vrací AČFK, promítací práva jsou ovšem omezena pouze do ledna 2006. Dvě prosincové projekce v Artu jsou tak možná poslední možností spatřit na plátně Jarmuschův opus magnum.