V roce 1952 se americký režisér tureckého původu Elia Kazan dostavil před nechvalně známý Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti a jmenoval své bývalé soudruhy z komunistické strany. V očích mnoha jeho kolegů to byl odporný udavačský čin a stigma viny provázelo Kazana až do smrti (při předávání čestného Oscara v roce 1999 zůstali někteří přítomní v sále ostentativně sedět a odmítali tleskat). Tíživý pocit viny se bezprostředně odrazil v Kazanově snímku Na východ od ráje (1955), který je zároveň považován za jedno z jeho nejlepších děl. Ve filmové adaptaci vybraných pasáží ze stejnojmenného Steinbeckova románu zdůraznil Kazan mučivé pochyby mladíka Cala Traska, který s otcem a starším bratrem žije v kalifornském zemědělském městečku Salinas. Zvolna rozvíjené psychologické drama představuje vyvrcholení klasických postupů realistického filmového vyprávění. Ty pak ovlivňovaly americký film po celou následující dekádu, zatímco v Evropě udal avantgardní tón Godardův debut U konce s dechem v roce 1960 – snad jako srovnání je i tento film (stejně jako Kazanovo drama) zařazen do letošního Projektu 100.