Japonská režisérka Naomi Kawase se v průběhu devadesátých letech stala na evropských festivalech hvězdou první velikosti. Její vysoce intimní filmy jsou suverénním příkladem nezávislého autorství; často diváky také dráždí tenkou hranicí mezi realitou a fikcí. Určujícím životním zážitkem Naomi Kawase, jenž prostupuje celou režisérčinu tvorbu, byla absence otce. Čtyřicetiminutový film Šnek (1994), minimalistický záznam všedních úkonů opakovaných rok co rok, věnovala Kawase své babičce jako výraz vděčnosti za dětství. Snímek Vidět nebe (1995) je krátká lyrická miniatura, ve které režisérka zpřítomnila prchavý pocit štěstí i samoty z milované osoby. Ukázkou svrchovaného autorského přístupu je hodinový dokument Vzkaz žlutému květu (2002). V něm Naomi Kawase – na přání samotného pacienta – zachytila poslední měsíce života Nishiiho Kazua, významného japonského kritika moderní fotografie, který onemocněl rakovinou. Nevšední díla Naomi Kawase se nesou až v hypnotickém duchu, jsou naplněny dlouhými poklidnými záběry a trpělivým divákům nabízí vstup do vlastních zákoutí bezedné duše.