Nejsvobodnější český film posledních let proplouvá hranicemi děl hraných a dokumentárních, svou fikcí tvoří doposud netušený prostor a neuzavřenost chápe jako hlavní devizu. Jan Gogola ml. zašel ve svébytném a originálním zpracování odkazu svého učitele ze všech Vachkových žáků nejdále, za což pravděpodobně bude většinovou kritikou po zásluze potrestán. Gogolův atak je veden dvěma směry; kolektivní historická pamět a právě žitá sociální přítomnost je ukazována, pootáčena, zpochybňována i utvářena za pomoci stejného útoku, jaký tvůrce podniká na vlastní médium – v tomto případě filmu. Režisér propojuje herečku připravené scény s prostorem okolního světa (sociologický dotazník v podchodu končí v běhu nahé Kristýny Lhotákové po pražském mostě). Rozhovor Luďka Soboty (“Já nejsem žádná blbá filmová postava!”) s filmovým historikem Janem Svobodou ovládne černobílý prostor němé grotesky a logiky šlehačkových dortů. Hudebník a filmař Petr Marek slíbí, že nám něco zahraje, s odjezdem kamery se vytratí i původní bezchybná iluze živého koncertu. Filmový prostor Národní třídy Gogola naplňuje symboly a metaforami, které dostávají konkrétní tvar: Jaroslav Dušek je oživlou básní, film Božská Ema (1979) je lékem na předpis, Smetanovu Vltavu hrají hudebníci na lodičkách na řece Vltavě apod. Národ sobě aneb české moře v osmnácti přílivech (jak zní celý název filmu) začíná hereckou akcí Zuzany Stivínové, kdy z Národního divadla přenáší svou repliku (“Jsem vlna!”) mezi kolemjdoucí chodce. Podobně usiluje o vlny Jan Gogola svým projektem, když říká, že jde o vytvoření určité situace k přemýšlení. Otevřenosti tohoto filmu dalším druhům umění a jeho schopnosti rezonance s aktuálním ovzduším si povšimnul i Petr Szczepanik, jenž v recenzi na Národ sobě vystavil převažující české produkci zdrcující vizitku. “Čeští filmoví profesionálové se na rozdíl od výtvarníků třesou strachy, aby náhodou nebyli považováni za intelektuály nebo provokatéry. Představa, že by svými díly nebo nedej bože teoretickými výpověďmi projektovali vize příští evoluce filmu a problematizovali principy a hranice kinematografické instituce, je jim zcela cizí. Českému filmu se nevyhýbá jen duch modernistického umění, ale také tendence sbližování umělecké tvorby se sociálním časoprostorem každodennosti.”