Wim Wenders se v roce 1987 vrátil po sedmi letech z USA a natočil svou nejslavnější meditaci o času, smrtelnosti a svém vztahu k Berlínu. Hypnoticky rozvláčné tempo vyprávění, básnivý jazyk Petera Handkeho a pohled „Božího oka“, to vše přispívá k účinku Wendersova Nebe nad Berlínem. Zvláštní napětí příběhu, v němž se po lásce toužící anděl Damiel zamiluje do cirkusové artistky Marion, se odráží i ve formální podobě snímku (jehož jedna část je černobílá a druhá prostoupena barvou). Andělé sice mohou naslouchat myšlenkám obyvatel Berlína, sami se však nemohou projevit coby lidské bytosti, neboť nedokáží pocítit vítr ve tváři, rozlišovat chutě, vnímat barvy – jejich vjemy jsou „suché“ a neživotné. Film jako pocta „filmařům–andělům“, mezi něž patří Truffaut, Ozu a Tarkovskij, je inspirován snímkem Waltera Ruttmanna Berlín: Symfonie velkoměsta. „Andělský“ film vyžadoval i adekvátní způsob světelné koncepce: za kamerou stál vynikající Francouz Henri Alekan.