Možná nenápadným, ale o to zajímavějším filmem z nabídky Projektu 100 je jedna novinka, které se předtím nechytil žádný distributor. Americký režisér Terence Malick (* 1943), autor všeho všudy čtyř celovečerních filmů, je u nás znám svou filozofickou meditací Tenká červená linie (1998), od které tehdy diváci čekali spíše válečné drama o bitvě na Guadalcanalu. Také jeho poslední snímek Nový svět (2005) klame tělem; příběh o kolonizaci Virginie anglickými vojáky v roce 1607 je jen záminka pro další modelovou poému o stále stejných věcech: život, láska, příroda a smrt. Malick, u nějž se doba přípravy a natáčení filmu počítá téměř na desetiletí, je výjimečný tím, jak spojuje hollywoodskou produkci s čistě filozofickou výpovědí. Nový svět má Colina Farrella v hlavní roli a nádherné záběry kamery jako z katalogu, vypráví ale o věcech, do kterých se skoro nikdo z režisérů neodvažuje vstupovat. Osudem Malickových děl je u většiny diváků spíše nepochopení či nuda – tradiční vyprávění režisér „zrazuje“ stále se vracejícími poetickými záběry panenské přírody, častým vnitřním komentářem postav mimo obraz a těžko popsatelnou introvertností filmu. Absolvent filozofie na Harvardu a příznivec Martina Heideggera ale těžko bude točit jasně srozumitelné spektákly. Malickův poslední snímek není pro všechny, jeho panteistické vyznění ale obsahuje úžas z přírody, který je společný všem (jenže je o něm těžké nahlas něco sdílet). Po inflaci obrazů nádherné přírody je divné mluvit o krásném filmu, ale Nový svět jednoduše krásný je – stejně jako drtivě bezelstný úsměv princezny Pocahontas.