Vardan Hovhannisjan měl jako novinář během pěti dnů pořídit zprávu o boji v první linii v karabašské válce, zůstal ale nakonec dobrovolně čtyři roky. Když se ho syn několik let po válce zeptal, zda byl vojákem, nevěděl, co odpovědět. Chtěl zapomenout, a najednou se jeho vzpomínky vrátily. Složitost otázky i odpovědi souvisí s důvody, proč tato válka vůbec vznikla a za co v ní lidé bojovali. Hovhannisjan se vydává za ostatními spolubojovníky a ptá se jich na pocity spjaté s minulostí. Politický kontext takřka vynechává, takže výsledný obraz nevypovídá jen o této válce, ale o všech ozbrojených konfliktech, v nichž se ze sousedů vinou nestabilní situace stávají nepřátelé. Od profesionálních vojáků se tito bojovníci liší právě vztahem ke svým protivníkům, což v nich i po skončení války zanechává pachuť. Jejich válečné „jizvy" jsou ale zároveň podobné traumatům, která si z války přinášejí profesionálové. „Všichni jsme poznamenaní válkou," říká Hovhannisjan a jeho rozhovory s těmi, které se mu podařilo najít, to potvrzují. Na trpkou minulost nelze zapomenout a její stopy se vždy někde projeví, ať už v poznamenané psychice, v narušených rodinných vztazích, nebo ve snaze zapomenout, která ale nic nevyřeší. text: http://www.jedensvet.cz