Mýtotvorné dílo tehdy pětadvacetiletého ambiciózního tvůrce Orsona Wellese z roku 1941 láká stále, paradoxně hlavně díky historickému nánosu legend. Ex post obdivovaná autorská svrchovanost Wellesovy mnohoznačné existenciální detektivky byla v době svého vzniku promyšleným tahem hollywoodského studia RKO – právo konečného střihu a žádného zasahování do natáčení bylo součástí reklamní strategie. Mladý autor se zaskvěl opusem, ke kterému se Hollywood nakonec zachoval s macešskou péčí o příliš nadané dítě; dnes známý mýtus nejlepšího filmu všech dob stvořila až evropská poválečná kritika. Filmový příběh o rekonstrukci životního osudu zemřelého tiskového magnáta Charlese F. Kanea je relativistickou úvahou o nutně nedokonalé mozaice lidského života s navždy chybějícími dílky. Tradované prvenství Občana Kanea v některých filmových postupech (hloubka ostrosti, subjektivní kamera) je mylné, nepochybné je však jejich dokonalé vybroušení do mistrovského tvaru. V neposlední řadě na Občanu Kaneovi fascinuje Wellesovo prorocké předejmutí vlastního osudu, majícího některé zarážející podobnosti s jeho filmovým hrdinou.