Slovenský režisér Dušan Hanák se jako režisér hraných filmů uvedl dílem 322 (1969), které se vzdalovalo představám o správném socialistickém kusu a bylo také brzy zakázáno. Na začátku sedmdesátých let se ještě podařilo prosadit realizaci poetického dokumentárního eseje Obrazy starého světa (1972), po dvoudenním promítání v Bratislavě ho však diváci viděli znovu až za šestnáct let. Hanákův nesmírně dojímavý portrét deseti vybraných starousedlíků ze slovenského Liptova a Oravy neobsahoval žádné politické narážky; nastupujícím normalizačním úředníkům ale rozhodně musela vadit autonomní starosvětská morálka představovaných hrdinů. Sedmdesátiminutový snímek námětově vychází z fotografického cyklu Martina Martinčeka, propojuje postupy dokumentárního i hraného filmu a je nejintimnějším dílem režiséra Dušana Hanáka.